1. března 2021 jsem se rozhodla začít psát deník z lockdownu. Po vzoru čínské spisovatelky Fang Fang, která podávala report z desetimilionového Wu-chanu, který byl začátkem velkého průšvihu. My, Češi, byli na jaře "best in covid", od podzimu jsme tím velkým průšvihem byli pro změnu my. Konečně nejsme malí a bezvýznamní! Nemůžu podat objektivní, sociologickou sondu, protože jsme s rodinou prakticky už rok zavření doma. V chaloupce na jihu Čech, kam jsme se před 15 lety přestěhovali z Prahy.
Můžu jen napsat, jak tuto bezesporu významnou dějinnou etapu prožívám já.
Úžasnými ilustracemi můj deník provází naše 13 letá dcera Zůza.
Strávili jsme parádní den vozením kompostu a ořezáváním keřů a stromků. Vzniklo několik hromad. Udělali jsme oheň, jsme unavení a sedření. Pan ředitel psal, že s testováním v této podobě nesouhlasí, ale že s tím nemůže nic dělat.
Kamarádka vede malou školu, takovou tu, co si zakládají rodiče, protože se jim nelíbí systém vzdělávání ve školách státních. Ptala jsem se jí, jak to budou dělat s testováním. Nebudem testovat. A co roušky? U nás se roušky nenosí.
Vidět říďu, jak se v online hodině šťourá v nose... Co víc si přát? Dnes proběhla názorná instruktáž toho, co budoucí daňové poplatníky vždy v pondělí a ve čtvrtek čeká. Děti berou vše v klidu. Narozdíl od některých rodičů.
Něco se změnilo! Byli jsme na otočku v Praze a to město je jiné. Růženčino království se jako mávnutím kouzelného proutku probralo ze svého dlouhého snění. I přes nelidskou zimu jsou na ulicích lidé a jezdí víc aut.
Jsme piráti! Dneska jsme překročili hranice hned několika okresů - jen tak mírnix týrnix. Začali jsme v ČB, projeli ČK, potom JH a skončili zase v našem povoleném ČB. To vše asi na 30 kilometrech.
Včera večer jsem zjistila, že chození s pomlázkou není zakázané. Žila jsem v domnění, že je... vloni totiž bylo. Vloni jsme směli jezdit mezi okresy, ale nesměli jsme koledovat. Letos je to obráceně.
Jsme z pracovní cesty zase pěkně doma. Nakonec jsme si přivstali a v sedm ráno jeli do maríny natočit ještě rozhovor s Mírou. Za celý výlet přes půl republiky nás zastavila jen jedna policejní kontrola.
Míra si už mnoho let přál jet na výlet do krásného skanzenu do Rožnova pod Radhoštěm. Představoval si, jak tam pojedeme, pronajmeme si ubytování a užijeme si pár pěkných dní. Jeho sen se mu teď splnil, ovšem s malilinkým háčkem...
Všichni oděni v černém, na obličejích bílé masky. Počítám je, je jich kolem padesáti - muži, ženy, ale i děti. Jejich dvojstup tvoří dlouhý průvod. Tlačí před sebou cosi jako malé dřevěné trakaře. Uprostřed čtyři muži nesou rakev.
Další den v ráji. Zahrádka okopána, kompost ke stromkům rozvezen a pak jsem ještě stihla kolo a večerní posezení u ohně. S kamarádkou jsme probrali naprosto všechno, řeč fakt nestála! Jedno téma mi připadá obzvlášť těžké.