Když jsme si koupili náš dům, prvních pár měsíců jsme nedělali nic jiného, než že jsme uklízeli a zase uklízeli. Vyklidili jsme vnitřek domu, půdy i stodoly a drtivou většinu věcí jsme odvozili nebo spálili. Z Prahy jsme si přivezli půl Avie věcí, které jsme nanosili na půdu, protože je dole zkrátka nebylo zatím kam dát. Knihy jsme si nechali v mnoha balících schované u dědy ve sklepě, v naší vlhké chaloupce by se jim totiž nedařilo dobře.

Naivně jsme si mysleli, že až budeme mít všechno hotové, věci z půdy snosíme dolů a použijeme. A knihy za pár měsíců z Prahy přivezeme a vyskládáme do knihoven. Jenže ono to bylo tak nějak úplně jinak. Pamatuju si, jak se nás Mírův táta ptal, jak dlouho si myslíme, že budeme ten náš "Sausfórk" rekonstruovat. Myslím, že jsme pronesli nějaký odhad v řádu měsíců. Děda se nám vysmál a nahodil přesnější termín. Téměř prorocký... Říkal, že ani za deset let nebudeme mít hotovo.

A měl pravdu, myslím, že rekonstruovat už budeme zkrátka navždy. Ale co mi fakt nejde do hlavy, je, jak se tady objevuje ten bordel, tedy slušně řečeno nepořádek. Naše chalupa se chová stejně jako příroda, každé volné místo zaplní. 

Taky jsme mívali uklizeno!

Dřív jsme bydleli v bytě 2 plus ká ká, 43 metrů čtverečních a měli jsme v podstatě neustále pořádek. Tady se zpočátku uklidit nedalo vůbec. Tam, kde ze zdi čouhají cihly a kde máte místo závěsů na profukujících ztrouchnivělých oknech natažené staré deky, se zkrátka žádné zázraky čekat nedají. Postupně jsme si opravili a do normálně uživatelného stavu uvedli několik místností. Dalo by se říct, že to tu máme moc krásné, ale... Všude kolem máme strašnou spoustu místa. Máme ještě jednu obrovskou nedodělanou místnost a dvě menší a navíc půdy a stodoly. A hádejte co v nich je? Strašná spousta věcí.

Knihy, které jsme nakonec po deseti letech byli nuceni od dědy ze sklepa dovézt, se válejí na hromadách v nejzadnější místnosti. Číst je už nechceme, máme police plné nových knih. No a ty další bedny všeho možného, které zůstaly na půdě, postupně vyhazujeme, protože logicky - co jsme za deset let nevzali do ruky, už asi fakt nepotřebujeme.

Gruntujeme

Včera jsme ze stodoly do tříděného odpadu odvozili několik dvoukolových vozíků plných starých hnusných plastů, olezlých papírů a sklenic. Člověk by z toho mohl mít dobrý pocit, kdyby to ovšem bylo někde znát. Mám pocit, že vygruntuju jeden sektor a v zápětí můžu jen radikálně gruntovat takových sektorů dalších dvacet a nakonec se vrátit k tomu prvnímu, který je ale už dávno zase zahnojen.

Na základě našich bohatých zkušeností jsme nakonec dospěli k definici věty o násobení hromad:

"Jakmile rozeberete jednu hromadu bordela, vzniknou vám dvě hromady, stejně velké jako hromada původní." 

Myslím, že tady dochází k normálnímu popírání fyzikálních zákonů a to mě teda dost znervózňuje.

P.S.

U dědy ve sklepě jsou schované všechny boty, které Míra a jeho sestra Jitka za celé dětství odnosili. Prý by se mohly ještě hodit... Přesně na ty staré ošlapané hnusné boty jsem si včera vzpomněla, když jsem se ptala Míry, jestli má cenu schovávat všechny použité tonery z naší tiskárny. "Vždyť by se ještě mohly hodit!".

No jasně! Místa je tu dost.

Zápisky z divočiny 3. díl - Hřbitovní kvítí