Vířivka

"Můžu se k vám přidat?", ptá se nás chlap přibližně mého věku ve svítivě růžových plavkách. 

"Jistě.""Vy jste odsud, z lázní? Nebo soukromě?", ptá se Slovensky a sedá si přímo vedle mě. 

"Soukromě."

"Zajímalo by mě, kolik tady stojí pokoj na noc?", pokračuje ve své oplzlé balící konverzaci.

"To nevím, my jsme tu jen v bazénu."

Chvíle trapného ticha, koukám na Zůzu, která sedí vedle mě a nevím, co dál. S nápadníkem se bavit nechci. Zůza pohotově vycítí absurditu situace a začne bezstarostně vyprávět, co se dneska učili na češtině. Otáčím se k ní a chlapíka ignoruju. 

Civí nám střídavě na prsa. Má nás v merku, každou jedním okem. Šilhá.

Když už mám vířivky dost, nechce se mi před ním vylézat, je jasné, kam bude čumět. Ale hecnu se a jdu.