Než si pro nás přijde

Přemýšleli jste někdy nad tím, co byste ještě chtěli stihnout, než si pro vás přijde? Myslím zubatou... zkrátka než půjdete do penálu? Co byste si fakt vyčítali, že jste neudělali? Já jo. Ale vždycky to byly čistě hypotetické úvahy, nikdy zkrátka nešlo tak moc do tuhého, abych si tuto zásadní otázku položila natvrdo, bez vytáček. 

Před třemi lety na nás udeřila pandémie. Nikdo nevěděl dne ani hodiny, kdy mu smrťák zazvoní u dveří. Alespoň tedy podle zpráv z médií. Prožili jsme si různé fáze, od té, kdy jsme se nebáli, přes tu, kdy jsme se báli až k té, kdy jsme s pozitivním testem přečkali jednu docela normální chřipku. Na mě však ten opravdový strach dolehl až když bylo po všem. Covid za námi, život před námi. A mně se v únoru v krku udělal tlačák - těžko popsatelný pocit, jako když tam pořád "něco máte". 

Jelikož nechodím k doktorům, trvalo mi pár měsíců, než jsem se tam vydala. Zjistilo se, že mám jakýsi zánět čehosi a že to tak po lehčím průběhu covidu už bývá a že na to budou dobrá antibiotika. Ve svém zoufalství jsem léky pečlivě dobrala. Na kontrole lékařka spokojeně zkonstatovala, že jsem už úplně ale úplně v pořádku a poslala mě domů s konstatováním, že ten pitomý pocit v krku snad časem odezní. 

Neodezněl. 

Střihla jsem si tedy ještě návštěvu vyhlášeného lékaře čínské medicíny. Vybavil mě bylinami za 3,5 tisíce na úzkost ze smrti, řekl že na rakovinu to podle jazyka nevypadá a pozval mě na kontrolu za dva měsíce. To, že tu úzkost mam až od objevení tlačáku mi bohužel došlo až doma. Byliny jsem poctivě užívala, ale na kontrolu jsem již nešla a s divným pocitem v krku jsem se zkrátka naučila žít.

Proč to celé píšu? Protože jsem měla hodně času přemýšlet nad "co by kdyby". Co když už tu za týden, měsíc, rok, nebudu? Nebyla bych první ani poslední... Kdyby tyto dny byly derniérou mého života, co bych rozhodně ještě chtěla stihnout? Jak chci tyto dny trávit, jak chci žít? 

Někdo z nás si přeje skočit padákem, jiný se chce konečně usmířit s maminkou, já si najednou úplně přesně uvědomila, že bych si fakt neodpustila dodělávat s pocitem, že jsem nenatočila ty svý songy. Kdo mě zná, ví, jak šíleně zakomplexovaná zpěvačka jsem. Když mě nechválíte od rána do večera, upadám věčně na mysli a hned vím, že všichni jsou lepší než já a že na mě stejně nikdo není zvědavej. Když jsem se před čtyřmi lety vrátila ke skládání a osmělila se konečně i před publikum vystoupit, přišla pandémie a bylo po všem. Ovšem myšlenka na natočení alba z hlavy už vzpupně zmizet nechtěla. Dokonce jsem se nakonec odhodlala a napsala do jednoho nahrávacího studia. 

Neodpověděli. 

A tak jsem si řekla, že asi nejsem dost dobrá a že mi to není dáno a že je to stejně zbytečný a jinam jsem už nenapsala. Jenže pak jsem začala mít i problém s hlasem. Nikdy v životě se mi nestalo, že bych nevyzpívala svoji písničku. Chápejte svoji písničku si píšete tak, že jí zkrátka zrovna vy vyzpíváte, i kdyby vás o půlnoci vzbudili. No a mě najednou začal selhávat hlas. V některých chvílích si zpíval tak trochu co chtěl. Dvacet let jsem nehrála a nezpívala, ale když jsem se občas někde nachomýtla a kytaru do ruky chytila, mohla jsem preludovat jako za mlada. A teď tohle! To byla poslední kapka. Došlo mi, že nejen že můžu být do měsíce tuhá, ale že když nebudu, že třeba můžu také o svůj cenný hlas přijít. 

Můj tlačák mě tak konečně dotlačil k tomu, co bych bez něj nikdy nebyla schopná udělat. 

Už vloni na Silvestra jsem si předsevzala, že letos natočím album. No a co myslíte? Máme tady konec roku a nic. Ale - ještě nade mnou hůl nelámejte - někdy v říjnu jsem se definitivně namíchla a napsala do všech studií v okolí, na která jsem našla kontakt. 

Nikdo neodepsal.

Ale já už byla rozhodnutá se nevzdat. V přihrádce v autě jsem našla cédéčko jednoho kluka z Budějic a koukla se, kde nahrával. Tohle studio nikde reklamu nemělo. Napsala jsem tam a co myslíte? Vstřícná odpověď přišla ještě ten den. V březnu budu nahrávat! I kdybych se tam měla dobelhat o berlích, i kdybych vřeštila jak pavián, budu tam!

Nechci skončit jako nesmrtelná Heduš Homolková a za dvacet let fňukat, kde já mohla bejt, kdyby... Fakt ne.


P. S. Když mi napíšete, na co byste potřebovali tlačák vy, moc mě potěšíte.

P. S. 2. Neraďte mi, ať jdu k doktorovi, že to může být... Tam už jsem taky byla.