Mávnutím proutku

Jsem samožer. Jak jsem to zjistila? Nejlíp se zasměju svým vlastním vtipům. Jako je už doufam dávno všem jasný, že já jsem tady hlavní bavič rodiny... Ale netušila jsem, jak moc vtipná vlastně jsem. Dokud... dokud Míra občas nepustil nějaké to video, kde mluvim i já. Tímto nechtěným pokusem se zjistilo, že sama sebe rozesměju zaručeně nejlépe. Doufám, že to není nějaká potvrzená psychiatrická vada... I když... 

Proč to píšu? Protože si tady právě projíždím své staré blogy. Teď jedu deník z doby očkovací. A rozplývám se nad tím, jak moc jsou ty zápisky dobrý - smutný, dojemný i vtipný, mají pointu... To je pak těžký, zcela nezaujatě posuzovat vlastní práci, že...

Ale dnes mám závažnější a nevtipné téma, aby bylo jasno. Když se tak člověk probírá depkou z dob, kdy jsme byli za vyhnance a vyvrhele společnosti, jelikož jsme si nechtěli nechat aplikovat zaručeně léčivou látku, sám se kolikrát diví, co všechno se dělo. Ale co je ještě divnější, jak rázně a rychle tohle šílenství skončilo. 24. února udeřil Rus na Ukrajinu a tímto zcela nesouvisejícím aktem jsme se vrátili nohama na zem a - doufejme jednou pro vždy - skončila covidová epidemie. Alespoň v českých zemích každopádně. 

Najednou všechny přestaly zajímat podlézavé přehledné infografiky o počtech očkovaných, nových infekcích a úmrtích, kterými nás naše snaživá média tak dlouho krmila. Pološílení Flégrové, Kubkové, Maďarové... upadli v zapomnění. Občané svorně odhodili náhubky, přestali blbnout s rozestupama a upřeli svou vyděšenou pozornost východním směrem. Jako mávnutím kouzelného proutku jsme se zázračně uzdravili a přestali hypochondricky pozorovat každé zakašlání.

Jsem za to samozřejmě ráda, protože to bylo celé na hlavu. Ale co je ještě zajímavější, že kolem Vánoc všichni kolkolem lehli. S tím, čemu se ještě na začátku roku říkalo covid. U nás doma nemoc s několikadenními vysokými teplotami, hnusným namáhavým kašlem, a u některých kusů i ztrátou čichu a chuti, skolila 4/5 osazenstva. Já, jako správná matka, zákeřnému viru nepodlehla a mohla se tak strachovat, vařit čajíčky a dávkovat sirupky takřka v plné kondici. Kdyby nám do toho ovšem nad hlavami nedělali tu vysněnou novou střechu a já celé noci místo spaní neposlouchala plácání plachet a neřešila, jestli a jak moc nám dovnitř nateče. A jak všechno, co jsme pracně za ta léta zbudovali, necitelně zničí nezkrotný vodní živel.

I vydala jsem se, jako už tradičně, po roce opět do lékárny. Popsala jsem jasné příznaky covidu a dozvěděla se od usměvavé paní diagnózu: "Jó, klasická chřipka! Ta dovede potrápit!" Dostala jsem několik krabiček, se kterými jsem pak nadšeně přihopkala domů. Dokonce se mi podařilo i jednu rundu Paralenu do dětí a - čerstvým probuzením popleteného - manžela vpravit. Každý můj další pokus o chemickou léčbu však ztroskotal, marodi si na mě nadále dávali majzla. Byla jsem shledána jako zcela nekompetentní lékařka a se slovy:  "Chceme to vyležet!", případně "Chceme se po smrti rozložit!" už jsem k odborné léčbě nebyla více připuštěna.

Podtrženo a sečteno, tahle "klasická chřipka" dala všem pořádně zabrat. Zlatej covid!

Co mě ovšem baví úplně nejvíc, je to, že i když teď všichni soplí, nikdo neblbne s náhubkama a v panice neutíká, když zakašlete. Zkrátka, svět se kupodivu vrátil do starých kolejí. A navíc, ani nikoho nezajímá, jestli jste očkovanej nebo ne. Jako fakt nikoho. 

Ani nevadí, že v Číně po protestech občanů ne zcela dobrovolně ukončili všechna ta nekonečná opatření a covid se tam svobodně rozeběhl stamilionovou populací. Najednou se nikdo neobává nových, agresivnějších mutací, jak bylo doteď dobrým zvykem. Číňani si létají radostně po světě. Covid necovid. 

Celá ta nenávist, všechny ty nekonečný kecy a diskuze kolem, to všechno je prostě pryč...

Kdyby mi tohle někdo řekl před rokem, myslela bych, že se pomátl.