Deník z Če-chanu Den 55 - Jsem geneticky zmutovanej!

Den 55 - 25. dubna 2021 

Krásné počasí přímo zvalo k výletu. Vyrazili jsme do Písku a na Zvíkov. Rodinná pohoda vzala za své záhy. Děti se v autě pomlátily. Pokud máte potomky, určitě důvěrně znáte ty chvíle, kdy si říkáte, proč jsme radši nejeli sami...

Písek je naším zamilovaným výletním cílem, řekla bych až obsesivně. Když jsme bydleli v Praze, jezdili jsme sem hodně často, je totiž jen hodinu jízdy autem. Teď to bereme z druhé strany, z jihu, taky hodina. Zaparkovali jsme na náměstí a koupili si pizzu do auta. Měli jsme to štěstí, že jsme viděli dvě svatby. Taky vás tak baví očumovat nevěstu? Tady byla jedna fakt velká (říká se při těle) a druhá fakt malá (říká se vyžle). Rovnováha musí být...

Ovšem svatba v respirátorech, s několika málo hosty, to je pravý covidový bizár... Nelenila jsem a dohledala si nařízení. Sňatku se může zúčastnit 15 účastníků. Počítají se do toho i snoubenci, oddávající a matrikář. Hostinu musíte pořádat doma, hospody zavřené... Půjčovny šatů taky zákaz. Kde ty holky své krásné róby shánějí? Objednávají přes internet?
Všimli jste si, že málokteré slovo se vám hodí do každého slovního spojení tak jako covid? Covid svatba... covid nevěsta... covid ženich... Cestou jsme z auta zahlédli ještě covid parkoviště a covid očkování.

Obešli jsme město a koupili si pak na náměstí kafčo u okýnka. Paní z kavárny je optimistka, těší se, že se snad za tři týdny už otevře. Byla tak milá, že jsme si od každého zákusku ve vitríně koupili jeden. Říkala, že jsou její dezertíky božské, těžko odolat... A co myslíte? Byly. My lidi jsme stejně úžasný tvoři, držíme se naděje jak blechy psího kožíšku. Dokážeme pořád doufat, a i když se zklameme, rychle se otřepeme a znovu si najdeme nějakou další naději, na kterou se upneme.

Na Zvíkově bylo docela dost lidí. Můj muž hrad na skalním ostrohu na soutoku dvou řek Otavy a Vltavy přímo miluje a dneska jsem se konečně dozvěděla proč. Je to jeden z mála hradů, kam se dostanete pěkně po rovině. Zůza se rozhodla najít kešku, naši historicky první. Ovšem i když jsme všechno obešli, díry prohledali, mobilem do nich svítili... poklad ukrytý v kamenném domečku někde hluboko, jsme nenašli. Půlce výpravy to bylo jedno a druhou půlku neúspěch naštval tak, že už nikdy takovou blbou hru... maj to popsat pořádně... se nedá najít...

Nákaza se nám po světě přelévá jak sirup v lahvi. Už nejsme nejhorší. V Indii prý přituhuje, mají ještě tvrdší lockdown než u nás, zastavili i městskou hromadnou dopravu, obchody budou otevřené jen na omezenou dobu. Objevily se tam prý dvojité i trojité mutace, které už neohrožují jen staré a slabé, ale úplně všechny. Zbytek světa se třese, že tady už nepomůže ni svěcená voda, ni očkování... V Brazílii je situace prý dost podobná.
Kurňa, já bych chtěla mít křišťálovou kouli a vědět, jak to všechno bude za rok...

Ale ty mutace nemůžem nechat jen tak, připomněly mi totiž parádní historku. Moje sestřenka byla se svým malým synem na karnevalu. K zeleně nastrojenému chlapečkovi přišla paní a ptá se: "Chlapečku, a ty jdeš za co, za vodníka?". Roztomilý hošík odpověděl hrozivým nakřáplým hlasem: "Ne, já jsem geneticky zmutovanej!"

Málem bych zapomněla na hodně povzbudivou novinku. YouTube (čti jůtůb) kanál Igora Chauna, který byl bez varování před pár dny z důvodů cenzury smazán, se po velké vlně podpory, která se na jeho obranu zdvihla, dočkal svého znovuobnovení. Pro mě největší překvapení ever! Fakt bych nevěřila, že se s nadnárodními aplikacemi dá cokoliv vyjednat a dovolat se práva.
A jsme zase u té rovnováhy... Hodně mě to poslední dobou vede k úvahám, že systém jsme my. Nikdy bychom neměli rezignovat a říct si, že nemá cenu bojovat za dobrou věc, za naději, za právo... Ono kolikrát stačí se ozvat, říct si. Co je v malém, je i ve velkém, co je nahoře, je i dole. Jak často si my sami neřekneme o něco, co bychom chtěli a jak často útrpně snášíme svůj osud s tím, že vše je prostě dané...

Není a může se to změnit.

Covidu zmar!