Deník z Če-chanu Den 48 - Ať žije dort!

Den 48 - 17. duben 2021 

Oslava dvanáctých narozenin. Kupa dětí. A kupa mobilů a monitorů. Dospělí si povídají a smějou se v kuchyni. Děti u her vedou hovory o tom, co zrovna postavily a koho zastřelily. Těch pár, na které nezbyla obrazovka, si hrají.

Holčička, spíš už dívka, je jí 11. Ráda vaří. Dospělí jsou z nezvyklého koníčku na větvi a tak jí neustále, nadměrně, přehnaně chválí. Bohužel nesdílím nadšení ostatních rodičů, nemůžu, na podobné děti jsem alergická. Asi po pěti minutách pobytu v jedné místnosti s onou osobou, hledící do mobilu a počítající nahlas lajky u fotky dnešního dortu zavěšené kdesi ve virtuálním světě, mi naskakují pupence. Začnu se dusit a nejraději bych utekla předaleko a už se nikdy nevrátila. Oukej, tady už přehánim...

Nejprve hledám jako vždy chybu v sobě. Co mi na ní nesedí... Žárlím snad, že takhle hystericky nejsou chváleny moje děti? Už dříve jsem znala podobnou holčičku, jak přes kopírák. Taky se mohla přetrhnout, aby jí všichni uznávali a obdivovali. Osoby tohoto typu milují dospělí (teda kromě mě) a některé děti, které rády přihřejou svou polívčičku na výsluní úspěšných a obdivovaných. Ovšem jsou i děti, které je budou zaručeně, okamžitě a jednou pro vždy nenávidět.

Se Zůzou na sebe pomrkáváme, vidím, že jsme na jedné lodi.

V únoru jsme rozkrajovali berušku. Takhle malá holka a upeče dospělácký dort! Úžasné! Všechno dobrý, ovšem až do chvíle, kdy se zjistilo, že pod všemi těmi polevami se skrývá hódně připálený korpus. Ani děti ho nechtěly jíst. Tentokrát je to jiné, zákusek se fakt povedl. Nejprve se na něj všichni chodí dívat do krabice v předsíni, slyším výkřiky nadšení, ten je úžasnej! Ale není. Je, jseš neuvěřitelně šikovná! A ty tvoje báječný recepty! Já podle nich vařim! Měla bys jít do nějaké soutěže, určitě bys vyhrála! Ale ne! Ale jo!

Já tohle hrát neumim. Na to, že i mladí dokážou parádní věci, jsem docela zvyklá. Neudivuje mě to. Naše Bětka má nadání na příčnou flétnu a krásně zpívá, Zůza suprově maluje a hraje na piáno. A nedělaj kolem toho takovej humbuk. Normálka.

Když holčička zjistí, že někdo z přítomných není dostatečně nadšen jejími schopnostmi, je viditelně rozladěná. Ale nevzdává se a nenápadně nadhazuje udičku s návnadami a návnadičkami, aby se přeci jen mohl dotyčný necita chytnout a nějakou tu pochvalu na její adresu hodit. Je hodně hlučná, stěžuje si, že jí někdo pořád volá. Když si prohlíží různá nesmyslná videa (že by tik ťok?), dává je nahlédnout i dospělým. Podívej. Podívej. Kolik že jí je?

A pak mi to docvakne. Má nadměrnou potřebu pozornosti, asi se doma cítí nějak nedoceněná, přehlížená. Je možné, že jí vaření vlastně ani nebaví, ale jednou něco uplichtila a začali jí chválit, všimli si jí. Zjistila, že když umí tohle, dospělé najednou zajímá, jsou na ní pyšní, váží si jí. A tak se do kuchtění pustila se vší vervou. A strategie funguje. Každopádně je nejobdivovanější kuchařkou, co znám. Určitě to dotáhne daleko, protože takové sebevědomí se jen tak nevidí! Dospělí jsou fascinováni. To já v jedenácti rozhodně takhle nevařila! Úžasné!

Problém není, když někoho chválíme za to, co umí. Problém je, když ho pak najednou nechválíme dostatečně. A ta chvíle nutně nastat musí. Člověk, který je zvyklý na neustálý přísun uznání, se vám pak snadno zhroutí, když té pozitivní pozornosti dostane jen o kapičku méně. Přijde den, kdy holčička už bude velká a nikoho neohromí nízkým věkem, nebo tím, že pekla do noci. Přijde den, kdy její schopnosti budou pro ostatní normální. Co bude pak? Co bude muset udělat pro to, aby opět vzbudila obdiv? Dá se tento tlak vůbec ustát?

Pozoruji to sama na sobě. Jedu v tom taky. Sociální sítě jsou totiž na naší potřebě být chválen, postavené. Právě díky naší touze po lásce jsou nejbohatšími firmami na světě. Všechny ty smajlíky, palce a lajky z nás ale doslova vysávají duši.

Když můj muž ve svých 14 letech začal z nudy doma v pokojíčku kreslit a obrázek za obrázkem se zlepšovat, dělal to jen sám pro sebe. Nečekal žádné ovace a uznání. Jediný, komu se mohl pochlubit, byli rodiče. Jeho motivací byl pocit sebenaplnění, bavilo ho překreslovat Burianovy obrázky a dávat jim nový život. Jak by jeho cesta vypadala dnes? Založil by si instáč a počítáním lajků by strávil čas, který by byl býval mohl věnovat kresbě. Od jejich počtu by odvozoval, jak je dobrý. 12 lajků? Nic moc, musím namalovat něco, co druhé zaujme více, musím jich dostat víc! A už by ztratil svobodu, sám sebe, svůj styl... Začal by nevědomě naplňovat jakousi společenskou objednávku. Lidi chtějí více tygrů, budu malovat tygry...

Je mi vážně upřímně líto člověka, který svou hodnotu odvozuje od toho, jak ho ostatní chválí a přijímají. Člověka, který se bojí, že ho lidé nebudou mít rádi, když nebude výjimečně ovládat cosi, z čeho se svět posadí na zadek. Láska, pozornost a přijetí by si totiž neměly klást podmínky. A zejména u dětí ne.

Nějak jsme dneska úplně zapomněli na nebezpečný virus, tak tedy:

Covidu zmar!

P. S. Přemýšlela jsem, jak se pozná, jestli to, co dělám, dělám se správnou motivací... Hrála bych na kytaru i kdyby mě nikdo nepochválil? Vařila bych, i kdybych to nevyfotila a nečekala na obdivné komentáře? Malovala bych i kdyby můj obrázek neměl nikdy nikdo spatřit? Jo? Tak jsem doma.