Deník z Če-chanu Den 3 - Tak už to bouchlo!

Den 3 - 3. březen 2021 

Včera jsme poslouchali debatu, ve které byl doktor Pollert a šéf lékařské komory Kubek. Bylo na ní krásně vidět, jak se vůbec neposloucháme a nesnažíme se porozumět druhé straně. Každý si stojí pevně na svém a nehodlá na tom nic měnit. Teda bohužel tím myslím spíš ty, co rozhodují. Pollert je zvyklý pečovat o pacienty ve vážném stavu a z epidemie se nehroutí, zrovna tak jako mnoho dalších lékařů a odborníků. Naopak, vyzývá k rozumnému řešení situace. V podstatě včera řekl, že většina z obětí covidu je kvůli tomu, že jsme od počátku pandemie přestali pečovat o staré. Ti zůstali nemocní doma a nechodí k lékaři. Navíc jsou izolováni od svých blízkých. A pak stačí jen fouknout...

Pan Kubek zastává takovou tu strašící a vystrašenou část občanů, kteří říkají, hlavně se zavřete doma a přečkejte to. Zdravotnictví se nám podle něj hroutí. Pan Pollert řekl, že zdravotnictví přestane kolabovat hned jak dobře zaplatíme sestry, aby nám neutíkaly do Německa. Pan Kubek jakoby neslyšel... Ještě na závěr stihl honem honem říct, že covid je zabiják a jsme s ním ve válce...

Ráda teď nahlížím do různých diskuzí pod články a mám pocit, že jsme padesát na padesát - rozděleni na vystrašené a ty, co se vystrašit nechtějí nechat. Nikdo z nás samozřejmě neví, kde je pravda a vzájemně se jednoduše nechápeme. Pan Kubek upřímně nechápe, jak lékař, notabene pracující na JIPce, může zlehčovat závažnost situace. A pan Pollert zase upřímně nechápe pana Kubka a jeho hlásání apokalypsy. Moc mi tu chybí nějaká rozumná domluva. Vyslechnout druhého a zamyslet se, jestli třeba na tom, co říká, nemůže být nějaký ten šproch, že...

Připadá mi, že se teď doba strašně zrychlila, všechno se děje rychleji, najednou, je vše více zřetelné, zrno se odděluje od plev kosmickou rychlostí. Nevíme proč a jak, zatím nevíme, kde je pravda a jak to celé dopadne, ale i ty ledovce teď tajou rychleji. Jde to na dřeň. Člověk má co dělat, aby se pod záplavou negativních a apokalypsu hlásajících zpráv totálně nezhroutil. Fakt to pozoruju, jak jsme každý v nějakém názorovém, ale asi i energetickém, nebo jak to nazvat... proudu, poli... Sama se do toho vystrašeného pole pana Kubka dokážu často naladit a vím, jak mi hned je, děsně... nejradši bych to tady zabalila... A tak si musím poručit a cpát se zpátky k panům Pollertovi, Klausovi, Šmuclerovi... a chytit se nějaké naděje...

Nejsem velký příznivce takových těch (pro mě) naivních představ o tom, že si svou realitu tvoříme sami. Že jsme neomezenými tvůrci svého vesmíru a vše, co se nám děje, si do života vlastně přitahujeme svými záměry. Ale říkám si, co když... Jestli si svou realitu tvoříme, tak jsme teď v docela velký kaši...

Vyrazili jsme si

Dneska jsme si po dlouhé době vyrazili do Budějic, tam smíme, ovšem jen na nákupy... asi. Musím říct, že když už jsem několik dní jen doma a na zahradě, mám pak pocit, že kolem už nikdo snad nežije, že jsme tady zkrátka úplně sami. Taky mám pocit, že i moje tělo je takové nějaké načaté, pořád mi jakoby něco je. Stačí mi pak jet někam autem a vidět, že tu ještě jste! A jít po ulici a potkávat vás, to už je úplný luxus! V Budějicích chodí živí lidé s kelímky piva a kafem, běhají v párech nebo po jednom, jezdí na kole v helmách i bez... jezdí s kočárky, malí na odrážedlech a dokonce si hrají na hřišti mezi paneláky. Je hezký vidět to hemžení. Asi stárnu, nebo co...

A navíc jsem zjistila, že jsem vadný kousek. Já v tom respirátoru prostě nemůžu být. Minulý týden jsme v optice strávili výběrem a zařizováním brýlí asi hodinu. Když jsme vyšli ven, udělalo se mi divně. Rozbolela mě hlava a celé odpoledne mi bylo zkrátka zle. Řídit domů už jsem nemohla. Nedovedu si představit, že bych musela mít náhubek celý den. Bavili jsme se o tom s jedním pánem a říkal, že už si zvykl, že má sice olezlý obličej, ale to se schová pod respirátor, tak dobrý...

Taky si pamatujete ten divnej pocit, když jsme poprvé měli před rokem jít ven v roušce? Já jela nakoupit do Borovan. Náměstí bylo liduprázdné. Působilo to na mě jako v nějakém apokalyptickém filmu. Máme to vzdušnou čarou asi 40 kilometrů k Temelínu, tak první, co mě vždycky napadne je, že už to bouchlo! V místní samoobsluze hlásili, jak máme dodržovat rozestupy a co všechno máme dělat a nedělat. No a mně se z toho všeho stresu udělalo u chlaďáku se sýrama normálně mdlo. Dostala jsem takový malinký záchvat paniky. Teď už to s rouškou umím, ale respirátor - to je bohužel úplně nová čelendž!