Deník z Če-chanu Den 27 - Že by???

Den 27 - 27. březen 2021 

Bolest hlavy a nezvyklá únava. Děti zánět spojivek. Vypadá to, že nás navštívila britská tetička (nebo spíš strýček). Koupili jsme si domácí testy. Pošťourala jsem dle návodu. Test ukázal jednu čárku, negativní.

Včera jsem vezla Zůzu do Budějic, už po cestě jsem měla potíže udržet oči otevřené. Čekala jsem na ní v autě, tak jsem si zdřímla. Chápete? Hodila jsem si šlofíka, jak nějaká důchodkyně!!! Domů jsem i tak dojela úplně hotová, šla jsem rovnou spát a probudila se s bolavou hlavou. Když jsem to volala ségře, po telefonu mě bez váhání diagnostikovala - jasný covid! A zánět v očích naší Bětky taky. Hm... Víte co? My ten kovid máme tak nějak pořád.

Celý ten poslední rok se až na výjimky cítíme divně, ale jak poznat, co jsou nervy, které nějak podvědomě pracují a vstřebávají všechno to podivné dění kolem a co je skutečná nemoc? Myslím si, že jsme tu vira měli už v listopadu. Každému nám bylo něco jiného. Měla jsem pocit, jako by čínský breberák šmejdil v našich tělech a hledal slabá místa. Mě bolela ledvina, ve které jsem před pár lety měla zánět a při jakékoliv aktivitě jsem se divně zadýchávala, děti si občas stěžovaly na bolavé břicho a bolavé hlavy, ségry prcek měl vyrážku, její chlap zas bolavé nohy a málem omdlel v obchodě. Ségře se ještě dlouho motala divně hlava. Společným jmenovatelem pro všechny dospěláky byla nezvyklá únava.

Tentokrát ale už fakt nevim, kde jsme to nalovili. Jsme doma. Že by přes respirátor za půl hoďky v nákupáku? Poslouchala jsem nedávno pana Calábka, povídal o velice slavném a známém ruském badatelovi Kaznačajevovi, který objevil, že viry se šíří ještě elektromagneticky, ne jenom přímým přenosem. Vyprávěl, že v 19. století okolo Kuby plula britská válečná loď, asi 200 námořních mil od Havany, a náhle prakticky všichni námořníci onemocněli velice závažnou chřipkovou epidemií. Když se vrátili do Anglie, zjistilo se, že v té době skutečně v Havaně velice silná epidemie byla.

Jak teď sjíždíme ty seriály, koukáme zrovna na jeden z nemocničního prostředí. Dospívající dívka na psychiatrickém oddělení měla nějakou nemoc a náhle začala mít mžitky před očima a zvracet. Do pár minut se objevily naprosto stejné, intenzivní příznaky u dětí na celém oddělení. I když danou chorobou vůbec netrpěly. Psychiatr Iggy to vyřešil s přehledem, všem rozdal placebo v podobě pilulky želatinového bonbónu. Říkám si, jestli teď nejsme všichni tak trošku zavřeni na jednom psychiatrickém oddělení a jaké placebo potřebujeme, abychom se konečně uzdravili?

Ta nemoc je vlastně děsivým způsobem fascinující. Dostane se nakonec stejně všude, ať děláte co děláte. I u nás ve vsi už jí několik rodin absolvovalo. Míra nedávno volal jednomu kamarádovi ze starých časů. Je pražák každým coulem. Děsně se podivoval, že je koronáč i tady na jihu... Mno. Náš starý pan soused, který už nežije, nám vyprávěl, že při epidemii španělské chřipky v naší chalupě zemřela mladá žena. Připadá mi to úžasné, když vezmeme v úvahu, kolik toho lidé nacestovali tenkrát a kolik dnes, jak rychle se proti době před sto lety dneska dostanete z jedné strany zeměkoule na druhou... A přesto si z předaleké Číny (ano, i tenkrát přišla odtama) našla cestu do chaloupky uprostřed lesů, kdesi za Třeboní.

Tenkrát stejně snadno jako dnes...

Covidu zmar!

P. S. Sestře přivezli nový gauč. Zapomněla si předepsanou ochranu úst, a tak se omlouvala pánovi s tím, že si pro ní ještě doběhne. "Ále, to nevadí", odvětil řidič. "Spíš mě bavěj lidi, co mi bez respirátoru vykládaj, že jsou už očkovaný dvěma dávkama a připadaj si, že jsou teď nesmrtelný. Jestli ono to spíš není naopak, že jo..."