Deník z Če-chanu Den 25 - Čekárna Tady a teď

Den 25 - 25. březen 2021 

O čem psát, když není o čem? Nikoho nepotkáváte, s nikým nemluvíte a jediné informace, které získáváte, máte z internetu nebo z telefonátů s kamarády nebo příbuznými. Největším dobrodružstvím je, že dítěti koupíte točenou zmrzku.

Před pár dny mi volala jedna známá, co čte můj deník, že mi musí poradit. "Verunko, my to musíme vydržet." Hm... Tak to je jasný, pomyslela jsem si. Co jiného nám asi zbývá, že jo? Asi to vydržuju nějak špatně, nebo co, že zvedla telefon, aby mě přivedla na správnou cestu.

Povídala o tom, že je neposlušná, že nehodlá si nechat něco zakazovat. Že ona klidně chodí na kafe ke kamarádce... Je pořád svobodná. Tak jsem se jí zeptala, jestli si chodí zaplavat do bazénu, nechodí. Chodíš do kina? Nechodíš. Tak kdo je tady svobodný a neposlušný? Vrcholem rebelie dneska je, že pozvu kámošku na kafe... Děkuji pěkně.

Míra se rozhodl, donucen okolnostmi, začít dělat kvalitnější online přenosy svých seminářů. Objednal proto jakousi věcičku (odborně bazmek), která se připojí ke kameře. K tomu ovšem potřebuje kabel pro napojení. Zítra by k nám měla zamířit již třetí varianta potřebné šňůry. Mužík pro to pokaždé jede hodně kilometrů, donese balíček domů, rozbalí a zjistí, že na internetu to vypadalo větší/menší a že to není ono. Odhodlaně objedná jinou verzi. Rozbalí a zjistí... Dneska se už docela dost vytočil, nedivím se mu. Ve starých dobrých dobách jsme si mohli zajít do obchodu a nechat si poradit. Vše bylo vyřízeno během pár minut. Moc dobře nechápu, o kolik je epidemiologicky lepší, když si dvakrát, třikrát, desetkrát někde vyzvedávám balíček, který pak dvakrát, třikrát, desetkrát jdu na jiné místo vrátit. Místo jedné rychlé návštěvy obchodu.

Pan B. (podle zpráv) řekl, že nás možná v létě pustí i na dovolenou do zahraničí, že Velikonoce rozhodnou... Šálí mě paměť nebo jsem to už jednou slyšela??? Když budeme hodný, taťka nás pustí k moři. Jupí!!! Počty nakažených konečně snad jdou dolů, tak třeba se do léta k vysněnému moři doopravdy doklesáme...

Pro mě je zajímavé, jak jsme úplně přestali plánovat. Máme pocit, že dělat jakékoliv výhledy ani nemá cenu. Nejdelším horizontem pro nás je týden, 14 dní... dál nevidíme. Přestali jsme si vytvářet vize toho, jaký život bychom chtěli žít, co bychom chtěli dokázat, kam chceme směřovat... Přestali jsme myslet na sebe (protože to je dnes sobectví) a na to, co vlastně chceme, nebo potřebujeme, protože to "bolí". Jen přežíváme. Jsme. A čekáme.

Poslouchala jsem video, kde jedna koučka moudře nabádala k tomu, že nemůžeme jen čekat, že musíme začít žít novou realitu, protože to staré se prostě už nevrátí. Opustit to a jít dál. Teď se ovšem nacházíme ve fázi, kdy nikam jít nemůžeme. Musíme opustit staré a nic nového se zatím neukazuje. Fakt nevím, jestli tuto šedou zónu někdo může prožívat jinak než čekání. Všichni teď čekáme, až covid zmizí a nikdo zatím neví, do jakého světa se pak probudíme a kdy to bude. Těžko se tak plánuje a žije něco nového.

Myslím si, že je spíš čas si přiznat, že náš život se stal čekárnou a vyrovnat se s tím. Ať se nám to líbí nebo ne. A že v té boudě u silnice můžeme strávit pěkně dlouhou dobu. Ale... že tam můžeme potkat nové lidi a pokecat, naučit se nové věci, nebo si prostě jen odpočinout a najít si čas na sebe a užít si nicnedělání. Nebo že si konečně dovolíme jen být, bez plánu, bez výhledu, bez naděje, bez činnosti... třeba úplně sami...

Tady a teď se najednou stává žitou realitou, není už jen teoretickým konceptem, kterého bychom tak strašně rádi dosáhli. A nemusíme kvůli němu ani obcházet semináře osobního rozvoje...

To asi není až tak úplně špatně.

Covidu zmar!