Deník z Če-chanu Den 17 - Jako v osmašedesátém

Den 16 - 16. březen 2021 

Odborníci se diví, proč u nás čísla stále neklesají, v jihoafrické republice nemocných ubývá a nikdo neví proč. Slovensko zakázalo občanům cestovat na dovolené. A v podnicích prý téměř žádní nakažení nejsou, i když se tam testuje.

Tolik aktuálně.

Před pár dny jsme museli jet do Prahy. Máme to 160 kilometrů, tři okresy. Cestou do naší rodné hroudy jsme jen letmo zahlédli dvě hlídky. Ovšem zpátky nás asi půl hodiny před domovem opravdu policisté zastavili. Vy už víte, že jsem hluboko uvnitř správňačka a poslušná holčička, a tak jsem si celou dobu v autě sumírovala, co a jak přesně řeknu. Musím mít naučenou jasnou odpověď, až se zeptají. "Jedem do Prahy pracovně, atd."

Ale... Když došlo na věc, mlčela jsem jak zařezaná, nezmohla jsem se na slovo. Muž taky ani nepípl. Únava, stres a absurdita celé situace se na nás podepsaly... Chtělo se mi brečet. Policista brzy pochopil, že z nás nic nevypadne a tak se sám zeptal: "Jedete domů?" "Ano", pochlapila jsem se a zírala na volant přede mnou. "Ukažte mi jednu občanku, to bude stačit." Míra došel do kufru pro doklad a jeli jsme domů... Podruhé jel mužík do Prahy sám, na tohle fakt nemám nervy.

Proč to píšu? Jedna z mých sester se rozhodla opustit vlast. Má tady všeho dost a od přátel ve Francii ví, že je to tam teď lepší. Zatím je to přísně tajné, protože nikdo neví, jak to celé dopadne, jestli vůbec dojedou. Chtějí se v dodávce se třemi dětmi vydat až na jih Francie a tam se pár měsíců někde u moře živit prací na vinici a užívat si svobody. Dříve docela normální plán, ve víně (jak říkají ti od fochu) je práce vždy dostatek, pro každého... Ovšem dnes záměr vycestovat získává naprosto nový rozměr.

Představuju si, že takhle nějak to mohlo vypadat v osmašedesátém... Rodinka, nacpaná v žigulíku, strašně nenápadně předstírající, že jede jen na dovolenou do Jugoslávie. Nejistota a strach. I když, tenkrát byly kontroly pouze na hranicích, dnes musí statečný cestovatel prokličkovat i mezi okresy! A doufat, že nenarazí na policajta nebo vojáka, který natěšené rodince plány na tolik potřebnou rekreaci někde, kde se ještě dá dýchat, nemilosrdně zatrhne. Plán je ovšem jasný. Když je jedna hlídka vrátí, objedou ji a zkusí to jinudy. Přelez, přeskoč, ale nepodlez...

S druhou sestrou (jsou dvojčata) jsme špačkovali... S dětma... v dodávce... kde se budou mýt? A co když tam ani nedojedou a někde uvíznou? A co když... Máme o ně strach, ani rozloučit jsme se nemohli, já v jiném okrese, druhá sestra marodí... A budou nám chybět... A našim dětem... Není ani jasné, kdy je znovu uvidíme... A až budou fejsbuky plnit fotkama od móře, jak se tam koupou a jak tam maj pohodičku, budou nás navíc pěkně štvát!

Dnes byli dospěláci na testech, děti prý nemusí. Zítra mají být výsledky. Teprve s potvrzením o necovidu se mohou vydat vstříc radostné budoucnosti. Mají zabaleno, ovšem jak nevědí, v kolik hodin jim výsledky dorazí, tak ani nevědí, v kolik budou vyrážet. Test nesmí být starší než 72 hodin nebo co. Čeká je opravdu dlouhá cesta, ausgerechnet přes Německo, které Čechům zrovna nefandí. Nechtějí nás tam, myslí si, že jim my zamoření Čehuni vozíme kovida. Přezdívají nám prý Das Mutationsgebiet, oblast mutací... sprosťáci!

To je vám takovej napínák, že si snad začnu kousat nehty!