Deník z Če-chanu Den 15 - Poslušní do nebe

Den 15 - 15. březen 2021 

A já teď nevim, odkud začít. Mám moc příjemný pocit. Hysterka, řeknete si. Jeden den se tady pomalu věší a druhej den lítá v oblacích.

Aby bylo jasno, jo. Jsem žena a o ženách jsem se v jedné moc chytré knize (samozřejmě od muže) dočetla, že jsme stvoření emocionální. Aha! Žena je prý jak oceán. V jednu chvíli piánko, pohoda, relax a v druhou chvíli tsunami, že nevíte, kde vám hlava stojí. Zavřete tuhle sílu na pár měsíců doma a uvidíte, co se začne dít.

Ještě před pár dny jsem měla paradoxně pocit velkého klidu, zažívala jsem popravdě nejspokojenější dny svého života. Nikam nemusím, jeden den jako druhý, můžu si dělat skoro co chci (až na ty zatracený kružnice a obvody válců...). Pak se to najednou převalilo a změnilo na svůj naprostý opak. Jak tohle funguje? Dobře, Deida psal, že to je pro nás ženy normální. Oukej...

Jenže já jsem asi malinko i někde vevnitř chlap, protože chci mít kontrolu, chci řešit, navíc jsem nejstarší ze tří sester a vždycky jsem se snažila být příkladem, být správná, vzorná. Dělat vše, jak se má. Jím zdravě, nepiju alkohol, nekouřím, drogy samozřejmě odmítám... Od jaktěživa... Navíc jsem teď v karanténě začala hubnout a taky trochu cvičit. A to cvičení fakt nesnáším. Budu sice přenádherná, ale většího suchoprda abyste pohledali... Kde jsou moje neřesti??? Kdy se uvolním? Kdy si zablbnu?

Nikdy. Neumím to.

Obdivuju lidi, kteří dokážou k moudrosti dojít bez utrpení. Já to tak nemám, já musim pořádně dostat přes prsty, abych se probrala. Za tímto účelem jsem byla někdy v době po prvním porodu obdařena migrénou. Dlouho jsem jí brala jako prokletí, kdo zná, pochopí... Nerozuměla jsem jí. Postupně jsem se začala bát jakéhokoliv vykolejení z denní rutiny, jakéhokoliv setkání s lidmi, protože právě to mi záchvaty způsobovalo. Jenže, mně bylo vždycky děsně zle jeden večer, druhý den mi bylo taky ještě nanic, ale tím útlumem jakoby se resetovaly všechny moje předešlé stresy. Díky záchvatu migrény jsem se vždy vyklidnila, byla pro mě tolik potřebným restartem! Po pár letech jsem to začala pozorovat a vždy jsem řešila, co záchvatu předcházelo. Všechny ty výčitky, co jsem kde řekla, jak jsem to neměla říkat, jak jsem moc mluvila, někoho někde zdržovala, nebo byla zkrátka nemožná... v podstatě pořád stejný příběh - nejsem dost dokonalá, nejsem tak dokonalá, jak bych chtěla být.

A tady mě napadá analogie s tou naší západní civilizací, která se teď, zdá se, řítí do kopru. Kdy jsme se začali brát tak vážně, kdy jsme začali všechno dělat správně, kdy jsme se stali tím nejstarším sourozencem, který by nevyslovil slovo hovno ani za pytel sraček? (Tak se mluvilo u nás doma, tak prosím o shovívavost...). Na všechno máme předpisy, nařízení, lejstra. Vše má své přesné postupy, všichni máme stejná auta, školy, baráky, hypotéky, oblečení, účesy, dovolené... Pořád něco vyplňujeme, platíme, zařizujeme a zase platíme...

Náš problém nezačal až teď kvůli covidu, to už se přece stalo někde dávno předtím. Jako jsem se já musela sesypat, abych pochopila, že se sesypat můžu, že se vůbec nic nestane, že na ramenou ale fakt nenesu celý svět, tak i ta naše západní vyspělá, dospělá kultura zjevně konečně dostala tu svou migrénu. Buddha zaplať!

Co je v malém, je i ve velkém, co je nahoře, je i dole, co je uvnitř, je i venku. Civilizace prý vždycky končily právě na přílišnou složitost svých systémů. Na přílišnou upjatost, svázanost...

Máme jedinečnou šanci. Probrat se, uvolnit se a život si užít. Protože je fakt vzácnej. Člověk je a za chvíli není.

To už teď víme všichni.