Deník Antivakserky 70 - Popelnice Bůh

Ministrant mladší než náš Kuba stojí vedle svého táty. Ten drží jakousi vysokou tyč a na ní hoří velká svíce. Kluk vedle něj má zjevně dlouhou chvíli, a tak s tou svou svíčkou mává ze strany na stranu. Až ho táta musí "nenápadným" pošťouchnutím krotit. Ostatní ministranti, staří chlapi, už vědí, jak se mají při tak důležité příležitosti chovat. Celý rituál je přesně daný, klučík do něj ale vnáší vítaný milý prvek živosti a uvolněnosti. 

Mě sem přilákalo mocné vyzvánění. Na obrovském prostranství vedle svatého Víta jsem v onu chvíli byla jen já a čtyři turisti. Ti si zvonění vyfotili (unikla mi snad nějaká technologická vymoženost?) a spokojeně odešli za dalšími zážitky. Já se nemohla ani hnout. Zírala jsem na místo, odkud zvuk vycházel. V obrovském okně ve věži katedrály jsem zahlédla člověka, jak tahá za lano a rozeznívá jeden ze zvonů. Intenzivní celistvý zvuk tolika zvonů mě úplně pohltil, dojal k slzám. Při pohledu na naši gotickou chloubu jsem najednou uviděla tu precizní práci našich předků. Obdivuhodné veledílo vytvořilo několik generací šikovných rukou pro slávu boží. A dodnes nad ním můžeme žasnout. 

Najednou mi došlo, že to je to, co má opravdovou cenu, to má smysl. Všechny tyhle fejsbůky, twittery, posty, esemesky, všecho to zmizí během pár vteřin, hodin, dnů. Ale pokud se nestane něco extrémně katastrofického, katedrála tu bude dál. 

V poslední době jsem pocítila velké nutkání dát svému životu nějaký opravdový, nadčasový smysl. Kdo jsem? Kam směřuju? Co po mě zbyde? Nejsem jen další zbytečný polykač vzduchu, po kterém neštěkne pes? Asi jo. A vadí to? Nebo to jediné, na čem záleží, je prožít spokojený život ve své obyčejnosti a každodennosti? Nedávno jsem si (u vesmíru chcete-li) objednala odpověď na otázku, jaký je ten můj úkol. Jestli má můj život nějaký vyšší smysl, tak chci vědět, kterým směrem se dát, abych ho mohla naplnit. Co můžu vykonat pro dobro ostatních bytostí? Jakou katedrálu pro slávu boží vystavím já?

Obešla jsem kostel a šla se podívat ke vchodu. Střežily ho dvě postavy - postarší muž a dívka, oba oděni v dlouhý černý lesklý plášť, jak na nějaké obskurní turistické atrakci. 
"Jdete na mši?"
"Jdu, můžu jen s šátkem?"
"Jestli jdete na mši, tak jo."
"Tak jdu."

Normálně do útrob chrámu bez docela dost mastné vstupenky nesmíte, ale když je mše, je to jiné. Posadila jsem se sama do jedné z prostředních zadních lavic. Mluvilo se, zpívalo, modlilo, obrovské varhany hrály. V jednu chvíli kouř z veliké kadidelnice začoudil půlku chrámu. Bohoslužby mě vždycky rozčilovaly. Už ta strašná zima! A navíc mi nikdy nebylo jasné, kdy se mám postavit a kdy sedět. Vykoumala jsem ovšem, že stačí najít tu největší šprťajznu babku někde v první lavici a opičit se po ní. 

Ale z čeho mám jako osoba stydlivá úplný osypky, je to jejich "Pozdravte se navzájem." Představte si, že musíte podat ruce lidem, který vůbec neznáte! Zcela nepřipravena na tuto záludnost jsem s uspokojením ocenila, že jsem se posadila uprostřed ničeho. Naopak s rostoucím znepokojením mi bylo dáno pozorovat muže, který se stejně jako já izoloval v prostřední přední lavici, naštěstí notný kus ode mě. Nevím teď, jak se dneska smí říkat černochům, ale to tenhle pán byl. Prťavej černoch v tričku s krátkym rukávem. V okamžiku, kdy farář v červené čepičce a krásném zeleném rouchu vyzval ovečky k aktu pozdravení, vystartoval do lavic po pravé straně a všem mužům i ženám bez rozdílu políbil ruku. Začala jsem se děsit, že se nakonec vydá i ke mně, ale rituál naštěstí nabral náhle jiný směr a on musel zaplout zpátky na své místo. Ve své lavici se alespoň  na nás ostatní otočil a zamával nám. Definitivně se mi potvrdilo, že to nemá v hlavě úplně v pořádku.

Bylo jasné, že až skončí mše, bude mým největším úkolem vyhnout se lačným ústům poctivého farníka, protože na mě mají divný týpci radar. Když odcházel, schválně jsem dělala, že tam nejsem a jen periferním zrakem vyděšeně sledovala, jak odchytl paní v lavici nalevo ode mě. Začínalo mě zábst, ale varhany ještě dohrávaly svou dramatickou závěrečnou kakofonii a tu jsem si nechtěla nechat ujít. Šla jsem jako jedna z posledních. 

Najednou ty kostelníky chápu.  My se pořád snažíme "vyrovnat Bohu", chceme být dokonalí. Myslíme si, že hřešit je špatné. Jenže ono je to jinak. Jsem hříšník? Jasně! No a co! Nemusím být dokonalá! O to v téhle pozemské hře vůbec nejde. Navíc tu nejsme od toho, abychom věčně něco řešili. Naopak, všechno máme odevzdat. Ti, co věří v Boha, to mají fakt dobrý. Každou neděli zajdou na místo, kde se mají všichni bez rozdílu rádi, hovoří se tu o lásce, o sounáležitosti... A odevzdají všechno, co je trápí, do rukou někoho mocnějšího, dokonalejšího, silnějšího než jsou oni sami. Případně se můžou vyzpovídat a všechno, za co se stydí, takto pěkně uzavřít a smáznout pár zdrávasy. Je to vlastně hódně dobře vymyšlená psychologická hygiena. 

My ostatní si holt musíme najít jinou popelnici, do které budeme své stesky a starosti házet. Třeba kamarádku, terapeuta nebo psaní blogu.

Nebudu to zdržovat. Líbače jsem potkala na liduprázdném nádvoří, šel přímo ke mně a oslovil mě familiérně "Honey". Zakroutila jsem hlavou a šla kvapně dál. Dal naštěstí už pokoj. 

Udělat si procházku po Praze, to byl takový nápad vzniklý víceméně z nouze. Nikdo na mě neměl čas a tak jsem nečekaně získala prémiový den sama pro sebe. Děti doma, Míra na semináři. Šlapala jsem do kopce k té naší malé "Eiffelovce" a najednou mi cvaklo to mé poslání - jsem spisovatelka, nebo spíš sepisovatelka! Tyhle zápisky třeba budou jednou někoho zajímat. Mě by teda strašně zajímalo, jak obyčejný lidi prožívali třeba ty dva roky se Španělskou chřipkou... Tohle po mně zůstane! Od začátku jsem to psaní brala jako kronikářskou činnost, zprávu pro budoucí generace.

Šlapala jsem dolů petřínskými sady a připadala si na těch záměrně klikatých cestách jako u pokladny v kině, kde deset zbývajících metrů jdete díky umně vystavěným zátarasům celou věčnost. První nesmělé ptačí trylky se snažily zaujmout pozornost mysli unavené nekonečným přemýtáním a já najednou úplně poprvé naprosto přesně věděla, jak bude začínat můj dnešní blog. Tím malým klukem. 

To už tak my spisovatelé máme!

P. S. Ano, uhádli jste, je to poslední zápis. Možná napíšu ještě přídavek tak jako minule, kdy jsem poslední díl obrečela. A budu doufat, že už nebude třeba na podzim začít s třetí částí. Budu se těšit na jaro a vrhnu se zase do práce, když teď konečně všechno můžeme.