Deník Antivakserky 7 - Ona

ONA a já sedíme v oblíbené restauraci. V hlavě se mi honí myšlenky na to, co budu dělat, když přijde kontrola. Vůbec nevím, na jaký paragrafy se mám odvolat, co mám říct. Hlavně nevyvádět, zůstat v klidu... Neztratit před NÍ tvář.

Pokradmu sleduju dveře a snažím se uhodnout, jestli obrýlený pár se psem, který po příchodu do restaurace na chvíli přes totálně zamlžené okuláre mžourá po osazenstvu, může být místní hygienička s asistentem. Jen ten čokl mi tam nepasuje. Když muž promluví anglicky, uleví se mi.

ONA mi povídá o tom, jak jela se skautem na výpravu. Jakmile nastoupili do vlaku, kamarád jí upozornil, že nemá roušku.

"Jo, já si jí nasadim."

"A nasadilas?"

"Ne, nenechám se buzerovat od kamaráda. Počkám kdyžtak, až mě seřve průvodčí."

"Hele a tos tam seděla a trnula, že přijde a vynadá ti? Myslelas na to celou dobu?"

"Ne, mě je to jedno, tak si jí kdyžtak na chvíli nasadim."

Přichází dvě mladé ženy, krásně oblečené. Sednou si a cosi objednávají. Po delší době jim servírka podává několik krabiček s jídlem sebou. To nebude kontrola...

Nevím, jak vlastně poznat hygieničku. Znám jen tu z novin, má umaštěný vlasy a oslintanou roušku vlastní výroby.

ONA pokračuje ve vyprávění o tom, jak si kámoši pečlivě nasadili respirátory a ještě pečlivěji si je utěsnili kolem nosu. Jak i přes hukot jedoucího vlaku slyšela, že Barča sotva dýchá. Ten utěsněný náhubek se jí s nádechem připlácl na obličej a s výdechem zas nafoukl.

"Víš co, největší selhání by pro mě bylo, kdyby - jestli tohle tady skončí špatně - a moje děti v tom musely žít, kdyby tomu věřily jako oni. Kdyby byly tak poslušný."

Naše 14 letá dcera Zůza.