Deník Antivakserky 65 - Plavu

Už to začíná být tradice, byli jsme s dětma v bazénu. Plaveme a špeky se pomalounku zmenšujou a rozpouští v chlórované vodě. Máme bazén skoro jen pro sebe, je to fajn. Kuba si moc přál jít na tobogán, je mu teprve osm a skluzavka je až od desíti. Ksichtil se, že nemůže a nechtěl na sebe nechat pískat, kdyby tam šel i přes zákaz. Nafouknout se ten náš kluk umí. A tak jsem se osmělila zeptat znuděného plavčíka, jestli by nemohl udělat výjimku. 

Usmál se a řekl, že jednou by se mohl nekoukat, ale jen jednou. Kuba byl zklamanej. "Lepší než nic" odpověděl a poodešel, aby toho našeho kluka při porušování zákazu neviděl. Vždycky se to ve mně pere, když musim dodržovat něco, co mi nedává smysl. Ale učím se.

Jsem rozený neplavec. Rodiče měli jiné starosti a nikam nás nebrali a jako holka z druhého patra smíchovského činžáku jsem moc příležitostí ke koupání neměla. Plavat jsem se učila až ve třetí třídě. Povinný školní výcvik začal jednoduše tím, že nás postavili na okraj bazénu a pak bez varování strčili do té nejhlubší vody. Topíte se a jste rádi, že se dohrabete ke břehu. A víte jediné, že už nikdy nikdy nechcete plavat! V pololetí jsem se jen díky nekonečně dlouhé odstrkávací tyči v rukou sadistického plavčíka dohrabala k potupné želvě na Mokrém vysvědčení. Výsledek - uplavaných 18 metrů. Z dětství si toho moc nepamatuju. Ale to, jak jsem tohoto svého sportovního "úspěchu" dosáhla, vím naprosto přesně. I po těch 33 letech si živě vybavím bezmoc a zoufalství, když se topíte a chcete se chytit břehu. A jste potupně odsouzeni nedobrovolně bojovat o další metr.

Aby toho nebylo málo, v pololetí jsme se přestěhovali a já dostala prémiovou možnost absolvovat celé mučení ještě jednou. Detaily si už nevybavuji, jen vím, že tentokrát mě jiný sadista dostrkal o dva metry dál. Želva - 20 metrů.

Vodu jsem nenáviděla, bála se hloubek. Dodnes nesnáším, když nevidím na dno. Byl ze mě čistý neplavec. V páté třídě mamky bratránek dělal v létě plavčíka na bazénu a měl tolik trpělivosti a času, že mě nakonec plavat přece jen naučil. Ukázal, nenutil. Bez tyče.

Střih o milion let později.

Naše děti milujou vodu. Vždycky mi přišlo bezpečnější je naučit plavat co nejdřív, abych se o ně nemusela případně bát. Bazény na dvorku se postupně prohlubovaly a prohlubovaly. Když šli do školy, všichni tři už bezpečně plavali. Ani jsme je to nemuseli nijak speciálně učit. Když bylo potřeba, ukázali jsme, nenutili. 

Když byl Kubík prcek, hodně kašlal. Říkala jsem si, že moře by mohlo pomoct. Vyrazila jsem se ségrama sama do Chorvatska. Mírovi se do stanu nechtělo, a tak jsem si komfort kempování užila jen s dětma. Byli jsme v kempu na ostrově Pag. Když mi bylo vedro, namočila jsem se, ale dál bych nikdy nešla. I přesto, že tam byla voda až na dno nádherně průhledná.

Byla tam tenkrát s námi i Kačka, legračně popletená ségra přítele mojí ségry. Odplavala vždycky na moře a vracela se po několika hodinách. Jen tak, bez matračky, bez člunu. Ptali se jí, co tam celou dobu dělá. "Plavu a když jsem unavená, odpočinu si a třeba si i jen tak na vodě zdřímnu." Nechápala jsem. 

Jednou ke mě přišla žena, co v kempu byla s manželem a dětmi.

"Tak co, plavem?"
"Rozhodně ne, umim ale neplavu. Bojim se. Nikdy."
"Víš co, my se takhle hecujeme s kámoškama. Dneska je pátek, v úterý se mnou doplaveš k bójce." řekla a zmizela do dáli. 
Nasrala mě. Co mi má co řikat, že mam plavat? Když se mi vůbec nechce! Co je jí do mě! Kráva!

Jenže pak se mi to v hlavě rozleželo. Když budu muset za pár dní plavat do pro mě nepředstavitelný hloubky pár metrů od břehu, měla bych začít trénovat. Půjčila jsem si od dětí kruh jako pojistku před panikou a postupně se opravdu až k určenému cíli doplácala. V úterý jsem dostala pochvalu. A uvědomila si, že bych vlastně i já mohla být plavec. Né že né. 

Definitivní smíření s vodním živlem přišlo o pár let později. Na jiné dovolené. Rozhodla jsem se, že překonam sama sebe i to, že mi voda vždycky přijde tak děsně studená... Zrovna tu frčel Wim Hof a jeho metoda otužování v úplně nejvíc ledový vodě. Uvědomila jsem si, že i já můžu. Že se nemusím bát. Pomalu ale jistě se ze mě stal suverénní plavec. Děti se divily, že to vůbec umim, nikdy mě neviděly. Zatím poslední důležitý milník mě čekal před třemi lety. Byla jsem sama na pár dní v lázních. To už jsem si plavání uměla i užít. Ale najednou jsem pochopila, že nemusím spěchat a v panice dělat honem honem další tempo, abych se neutopila...

Že mě voda nese, že se stačí na ní položit, uvolnit se, být. 

P. S. Když jsem Zůze říkala, že dnešní blog je o mém plavání, chvíli se zamyslela a povídá: "Víš, na co jsem přišla? Že se stačí na vodu položit, uvolnit se. Zajímalo by mě, jestli se člověk, když tohle ví, může vlastně utopit. To je vlastně jako se všim v životě..."
Kočička naše.