Deník Antivakserky 63 - Upeč třeba vir

Dokonce už i některá naše oficiální média se zmínila o protestu v Kanadě. A navíc slušně, bez onoho dnes tolik oblíbeného ponižování lidí, co se nechtějí doblba očkovat. Protestující hodlají dojet do Ottawy a blokovat silnice, dokud nedojde k dohodě s premiérem. Ten se ovšem vtipně hodil marod, jde prý dobrovolně do karantény, jelikož se setkal s pozitivním. A tak mu protestující vzkázali, že v kamionech počkají, než se bude chudák cítit lépe.

Je to patová situace a nevím, nevím, jak z ní elegantně vybruslit. Vláda nemůže ustupovat nátlaku části obyvatel, že... Ale hádám, že být věčně v karanténě taky nepůjde. Jenže na druhou stranu, poslat na své občany, pokojně protestující, nějakou státní agresi, to by asi taky neprošlo. Navíc celý svět bude bedlivě sledovat, jak to celé dopadne a ať tak nebo tak, nemůže to dopadnout blbě pro nás. Si myslim. Ale můžu se mýlit.

V Kanadě mají zimu, teploty klesají i k mínus dvaceti. Kdybych se modlila, hodim tam úlitbičku i za ty statisíce lidí v kamionech a autech, ať mají dost jídla a nafty, aby nám na cestách nepomřeli. Lidé z celého světa přispívají na otevřený účet. Během pár dní se sešlo několik milionů dolarů. Navíc se připojují další země. Viděla jsem Finsko, Francie, Belgie, Amerika... a věřte nevěřte, u nás vyrazí 1. února konvoj kamionů z Karviné. Šmarjá, jak tohle dopadne?! Je to napínák! 

My si žijem jak v pohádce, včera jsme pro změnu obědvali u Indů. Plníme si teď sny. A zítra bude big párty. Kubíček konečně dooslaví své osmé narozky. Tři kamarádi ovšem odpadli a jsou v karanténě. Vzpomínám na loňskou oslavu. Tehdy zrovna platilo pravidlo maximum 6 lidí. Nevěděla jsem, jak se k pozvání rodiče Kubovo kámošů postaví, ale riskla jsem to a kupodivu přišli všichni. A byli rádi, že se vůbec pro děti něco koná. Hračkářství byla zavřená (proč jako?) a tak dostal Kubík různé podivné dárky od čongů. Ale byl strašně rád. 

Mírova ségra psala, že je konečně taky "in". Kde ta to chytla? Je na houm ofisu a skoro nikam nechodí. A můj blog nečte, aby se nakazila tou mojí věčnou pozitivitou, že...

Vláda se nechala slyšet, že od března by se mohla uvolnit všechna opatření. V březnu uvolní, v září zase zatáhnou. To už známe. Že prý pandemickému zákonu nemáme věnovat až zas takovou pozornost, protože předpokládají, že nebude jeho použití vůbec potřeba. Aha. Hned jsem klidnější. 

Sleduju odbornou konferenci, na který si všichni opovrhovaní desinformátoři hrají na vědce a předkládaj referáty ze svých oborů. Je to krásné, je takhle společně vidět a slyšet. Uklidňující. Jediné, co mě tedy velmi zneklidnilo, bylo pojednání legendární molekulární genetičky Soni Pekové o tom, že každá mutace nebyla mutací, alébrž zcela novým virem. Dokazovala to na pěkném přehledném grafu. Povídala, že není problém si koupit jakousi sadu Crisper, na netu objednat jednotlivé propriety a doma v kuchyni si uvařit vlastní virus s požadovanými vlastnostmi. Nevím, nevím, jak dlouho může lidstvo tyhle novodobé kuchařské pokusy přežít.

Slzu jsem nakonec zamáčkla při projevu jedné - prý - známé novinářky z televize, která popisovala, jak se z mainstreamu dostala až na úplně druhou stranu. Začínala tím, že na covidovém oddělení, oděna do ochranného hábitu, na ksichtě štít, rozmlouvala se stařenkou, která byla sice pozitivní, leč zcela nečekaně nevystrašená a bezpříznaková. Jak jí babička poprosila, jestli by jí mohla chytit za ruku. A ona dodnes lituje, že si nesundala tu rukavici. Chtěla to holt vidět jinak. Vyprávěla, jak se všichni novináři strachy podělali a přestali dělat svoji práci. Zmizel kritický postoj, zmizela investigace. Všichni jen děsili a začali tvrdě cenzurovat jiné názory.

My víme. Ale jsme rádi, že si toho konečně všiml i někdo z nich.