Deník Antivakserky 60 - Je očkovaná
Zatímco dřív byl problém potkat někoho, kdo by měl covid, od té povedené masivní očkovací kampaně, je všude kolem nás. I v nás. Volal mi říďa z Kubovo školy, ptal se, jak jsme na tom a jestli bychom si chlapce nenechali ještě do středy doma. I očkovaný personál marodí, práceschopná je jen jedna učitelka a ve škole budou tři děti. Není to velká škola, má tři malé třídy. Ale i tak je to hustý! Kubík se na kamarády už dost těšil, ale dva dny už holt vydrží.
Nový poznatek. Proděláním nemoci zábava nekončí. Týdny po zotavení můžete úspěšně strávit pozorováním, kde vás pobolívá a kde vás co píchá a přisuzovat to postcovidovým příznakům a hroutit se z nich. Doporučuji. Mně se najednou ozvala bolest v noze, kde jsem před lety měla něco jako vnitřní křečové žíly. K doktorovi jsem na doporučení jednoho kamaráda, hodně dobrého doktora, nešla. Řešila jsem a řešila psychické příčiny a tak potíže časem odezněly.
A teď byly rázem zpátky a v plné parádě. Vyděsila jsem se. Takže teď tam mám ty sraženiny a putujou mi v těle... Za chvíli mě píchlo u krku. Aha, takže mrtvice. Jako máma! Oukej. Vlezla jsem si na své poslední chvíle do vany, že si dám horkou koupel s epsomskou solí. Uklidňuje a detoxikuje. To nemůže škodit.
Svalovým testem jsem zjišťovala, jestli se ona bolest vztahuje ke covidu, jestli je to jeho následek. "Není." Dovedete si představit, jak jsem se uklidnila. Ta sůl fakt funguje! Pak jsem si ještě vytestovala, k čemu se to tedy vztahuje. Po dlouhé době jsem měla jet na ženské (teď už i antivakserské) setkání. Chystala jsem se opustit rodinu. A co se stalo, když jsem poprvé opustila rodinu v sedmnácti letech - a odjela na tříměsíční praxi do Německa? Umřela mi máma. Vypadá to, že nám to teď nekonečný prostor vědomí fakt nehodlá dát zadarmo a pálí své nejostřejší a velmi přesně mířené náboje. Pobulela jsem, jaká jsem chudinka, že mi ta maminka umřela a jak mi chybí, uvědomila si, že některé rány se prostě jen zajizví a člověk s tou přerušenou nervovou a energetickou dráhou prostě musí žít, ať chce nebo nechce.
Míra se před spaním hodně rozkašlal, dráždění v krku bylo tak intenzivní, že to nevypadalo hezky. "Kdy se ti to takhle zhoršilo?" ptala jsem se ho zkušeně. "Asi potom, co jsem si přečetl o tom novym pandemickym zákoně! Jestli projde, jsme všichni naprosto v prdeli. Zničej nás!" Vynadala jsem mu, protože přesně tohle měl přece zakázaný, koukat na cokoliv negativního... Dovolila jsem mu počasí a to ideálně odněkud, kde je teplo, Francie, Španělsko. Sibiř za okny, slunce v duši! Porušil zákaz a teď to má! Uvařila jsem mu čaj, na prsa jsme dali priznicův obklad a nakonec si rezignovaně poprvé fouknul to kortikoidový dejchátko. Dýchacím cestám ulevilo tak, že v noci už nekašlal.
Rozhodla jsem se za ženami jet, i kdyby se měla půlka rodiny udusit, druhá půlka vymřít a já skončit vymlácená s autem v příkopu. Nesmím se tolik nechat ovládat svými strachy!
Setkání nakonec proběhlo parádně a výjimečně neskončilo šílenou bolestí hlavy. Takže úspěch. Hodně se mlelo o covidu a povídalo se i o Pandě - o zlověstném pandemickém zákoně. Panda nesmí přežít. Protože kdyby jó, když přijde cokoliv dalšího, vyhysterčení Kubkové a Flégrové budou mít nástroj, jak nás neposlušné velmi rychle a efektivně zničit. Milionová pokutička sem, milionová pokutička tam a povinné očkováníčko pro všechny kdykoliv na příkaz ministra zdravotnictví! Mně bylo podezřelý, že vládci tak ochotně zrušili nemilou vyhlášku o povinné vakcinaci pro zdravotníky atd. a byla jsem ostražitá... Po právu. Ten samý den na oplátku stvořili šíleného a krutého pandu.
Na setkání chodí mimo jiné tři Jany. Jedna pořád nadává a i když má teď potvrzení o prodělání nemoci, bojuje s celým světem. Všechno jí sere a klidně ve vlaku čílí cizího dědka tim, že si roušku nenandá a hotovo. Druhá je tichá a se svým milým úsměvem vždycky prohodí nějakou naprosto zdrcující apokalyptickou vizi, jak to tady všechno špatně dopadne. "Do konce roku finanční trh zkrachuje, protože už dávno nefunguje. Inflace letí nahoru. Pak nasadí digitální měnu a budeme všichni v prdeli." Třetí Jana seděla na gauči a celou dobu se ošívala. Viditelně jí bylo nepříjemné, že se tolik mluví o covidu a o očkování. Chtěla se bavit o něčem legračním, pozitivním, tvořit tu realitu do vesela, ne do ponura. Postupně jí rozbolelo za krkem a tak si baňkovala pro ní obvyklé projevy stresu.
Vezla jsem jí pak kus cesty za Prahu.
"Co ta hlava? Co se dělo, co ti vadilo?"
"Víš, Verčo, já jsem očkovaná."
"A proč jsi to neřekla? Určitě bysme pak mluvili jinak!"
"Já nevim, bylo mi to blbý."
Vlastně mě to nepřekvapilo. Už minule jsem si všimla, že je k injekci poměrně smířlivá. Povídala, že když si nastavíš, že ti neuškodí, tak to tak budeš mít.
Vyprávěla, jak jí udolali. Všichni kolem jsou očkovaní. V práci, v rodině. I manžel. Ten tomu dokonce i nějak věří. A když jí nepustili na pedikúru a ke kadeřnici a... měla už všeho plný zuby. Navíc byla u léčitele kvůli mnohaletým každodenním bolestem hlavy a ten jí řekl, že je taky kvůli práci napíchán a že na ní bude teď tři měsíce působit. A když se v té době nechá naočkovat, provede jí tím svým léčivým působením. Bylo mi z toho smutno. Hodně smutno. Říkám si, kam jsme se to dostali? Někdo z nás udělal lidi, kterými ani vlastně nechceme být. My neočkovaní jsme najednou v obranné pozici, jsme v boji. Musíme se prát, i když to je většině z nás z duše protivné.
A chápu, že někteří na to zkrátka nemají náladu ani žaludek. Jana je teď spokojená. Odřízla se od zpráv a částečně i od okolí. Nejraději je se svým mužem. Jak byli doma zavření, někdy před rokem a půl, našli si k sobě zase cestu a mají teď, krátce před důchodem, parádní vztah.
Plný smíchu, lásky a radosti.