Deník Antivakserky 59 - Něco za něco

V Reflexu psali o konferenci o covidu, co proběhla ve Slavonicích. Byli tam odborníci i laici. Lékaři i pacienti. A shodli se na tom, že ani po dvou letech pandemie tady není žádná schválená doporučená léčba. Přitom léky existují. Když onemocníte, pravděpodobně se po telefonu dozvíte, že máte ležet a dát si paralen. Ten je paradoxně prý zrovna na tenhle virus nejhorší možná volba, brání úzdravným procesům těla. Těch pár lékařů, kteří své pacienty opravdu léčí, jsou vlastně jednou nohou v kriminále, protože porušují jakési regule. Jediné, co smějí, je nutit své pacienty do očkování a testování. A to některým nestačí.

Kdyby tu nešlo o životy, je to i vtipné. Viděla jsem balíček, co fasujou v Indii, prý tam nemají skoro žádnou úmrtnost. Každý dostane vitamíny a léky, včetně popisu dávkování. V Indii nemají prachy na testování a očkování a tak se holt léčí. My tu taky máme léky, různé ty Isoprinosiny, Ivermektiny, Molnupiraviry, Monoklonární protilátky... Jenže ty musíte nasadit na začátku nemoci, do sedmi dnů. Ovšem, jak z udělání, ten první týden vám zrovna tak hrozně není. Takže máte smouloch. V okamžiku, kdy se proberete a chcete začít něco ze zoufalství zobat, je úplně přesně pozdě. 

Ráno jsem na Míru nastoupila, celá natěšená mu konečně naordinovat ten silný lék na bolest, co všechno změní.
"Tak jak ti je? Co hlava?"
"Dobrý."
"Jak dobrý? Jakože tě vůbec nebolí?"
"Ne."
"A tělo?"
"Taky dobrý."
Chápete? By ho člověk přerazil... Moje zachraňovatelská mise se holt pro tentokrát nekoná...

Já si teď udělala koníček z nakupování různých preparátů. Shromažďování zázračných krabiček mě uklidňuje. V borovanské lékárně jsou dvě neuvěřitelně milé lékárnice, ani roušky nenosí. A tak jsem se osmělila a řekla si o doporučení, co dát na hnusnej dráždivej kašel, kterej se teď po tom zlepšení Mírovi rozjel. První věta, která z paní vypadla byla, že než chemické léky, nejlépe na covid zabírají homeopatika a jaký prý ten kašel přesně je. Měla jsem málo informací a tak mi ofotila leták, kde zkušení světoví homeopati popisují 6 různých kašlů při covidu, včetně celkových příznaků. Doma jsem ten elaborát pacientovi přednesla, ovšem nesetkala jsem se s úspěchem. Ani v krvácení z nosu, ani v počůrávání, ani v dušení se ten chlap nenašel. Tady musím podotknout, že naštěstí. A i když jsem mu nanosila různé dobrůtky, rozhodl se nadále zatvrzele užívat homeopatický sirup Stodal. 

Vy, co věříte na to, že na co pomyslíte, to se vám splní, dostanete další důkaz, že jo, funguje to. Když jsem se tak nervovala kolem zmírajícího živitele naší velké hladové rodiny, napadlo mě, že z toho stresu ještě onemocním. Né že né. A pak jsem v ten nejkritičtější den šla přes zahradu pro oxymetr a Isoprinosine, co mi naše krámská pověsila na vrátka a zadýchala jsem se. Cože jako? Měla jsem najednou pocit, že mi plíce pokrývá nějaká pomyslná blána. I nelenila jsem a nasadila si ještě za chůze onen zázračný přístroj na prst - 95%. Říkali, že pod 93% máš jet do nemocnice. Jsem v prdeli! A když já jsem skoro na umření a funguju, co teprve ten chlap?

Zklidnila jsem se a děti se taky změřily. Měly z toho atrakci. Jen Kuba, asi jak má ten malej prst nebo co, měl nějak málo tepů. První mě samozřejmě napadlo, že ten kluk má určitě něco se srdcem... připadá mi v poslední době takovej bledej a unavenej... Mno, další měření už ukázalo mnohem lepší hodnoty. Míra seděl na gauči a jako správný pacient byl opravdu hodně nepříjemný, když říkal, že si za žádnou cenu nic měřit nebude, že by se jen vyděsil. "Nebo uklidnil." namítala jsem nepřesvědčivě a zcela v rozporu s mou předchozí zkušeností. Rezolutně mě odmítl a já si říkala, že bych ho přece jen pro klid duše mohla tajně změřit až bude spát. Ale pak jsem konečně dostala rozum a tu ďábelskou mašinu uklidila do šuplíku. Zajdu jí radši zase vrátit, než tu všichni skončíme na pohotovosti nebo na psychině.

Jo a ty moje plíce? Pozorovala jsem je. Jakoby se během dne na pár zakašlání hned odhlenily a zase nic. První, co mě samozřejmě napadlo, že se mi to vrátilo ze stresu jako jedné kamarádce, co 17 dní ležela v teplotách a chrchlala, když jí umíral tatínek, co nepřežil příliš intenzivní čtyřměsíční léčbu jedné žlučníkové koliky. Pak se uzdravila a on zemřel. Ani nemohla jet na pohřeb, protože se jí teploty na pár dní znovu vrátily. 

Moje hlava je jak houba. Nasává všechno, co slyší a spojuje. Vytváří konstrukce. Na všechno si najde "dobré vysvětlení". Popravdě, mám jí plný zuby. Jsem citlivá, možná až přecitlivělá. Ale tahle vlastnost, ať se mi to líbí nebo né, je i tím mým jedinečným přínosem světu. Právě díky ní dokážu vnímat druhé lidi, cítit jejich potíže, vyslechnout je, pochopit a pomoci jim. Proto dokážu být s ženou při porodu. Podpořit ji a uklidnit. Proto s člověkem dokážu probírat nejtěžší životní témata a nezhroutit se u toho. Proto si dokážu ze života dělat prdel. 

Něco za něco. Asi.