Deník Antivakserky 58 - To bude dobrý!

Měli jsme tu krizovku. Včera "slavil" Míra narozeniny. Osmý den ležel a osmý den se vůbec nic nelepšilo. Úplně stejné blbě. Bolest hlavy, kůže a celého těla, nemohl se zahřát. Dráždění, které se z krku nechtělo pohnout ani nahoru ani dolů a v dutinách stále nepříjemný pocit začínající rýmy. Teploty neměl, ale i tak mu nebylo dobře. A ve chvíli, kdy by člověk očekával, že se už už začne situace lepšit, došlo překvapivě ke zhoršení. 

Samozřejmě, že my vnímaví a citliví jedinci v té posteli ležíme a čekáme na to slíbené: budete se šíleně zadýchávat, až se najednou nenadechnete vůbec a skončíte špatně. Nám teda k absolutní panice stačilo to jedno nenadechnutí. Strach, že teď už bude hůř a že to přece jen skončí na onom strašidle ventilátoru, kde na něj budou zlí, nám nepřidal. Pro mě byl nejstrašnější pocit zodpovědnosti, že musim něco vymyslet a nějak mu pomoct, že je to teď na mně.

Rozumějte, chřipky a virózy jsme měli i dřív a horší. Vzpomněla jsem si na jednu, kdy před pár lety nemohl mužík snad tři čtvrtě roku pořádně pracovat. Ještě dlouho po nemoci se mu motala hlava a nemohl ani řídit. A že jste tak zafunění, že nevyjdete ani těch 16 schodů do ložnice? To všechno už tu taky bylo. Jen tu nebyla ona zlověstná dvouletá strašící smrtící předehra. Hlavně jsme vždycky věděli, že když bude nejhůř, zajedeme na pohotovost a oni nám pomůžou. Tento základní pocit je teď fuč!

Volala jsem na krizovou linku uklidňovací kamarádce, která s mužem a celou rodinou umírali na koráč v pohodlí domova tři týdny někdy kolem vánoc. Mají výbornou doktorku. Nejen že za ní mohli přijít do ordinace (považte!), kde jim přímo sama udělala potřebné PCR testy, ale nakonec jim i předepsala chemické preparáty. Když zjistili, že vitamíny a přírodní léčení zkrátka nestačí, rozhodli se léčit i tak, protože v nemocnici prostě skončit nechtěli. 

Cítila jsem, že by byl potřeba nějaký impuls zvenku, nějaký uklidňovák. I pro mě. Ideálně, kdyby se tu zjevil anděl doktor, poslechl ho a řekl, že to bude dobrý. Když jsem byla malá, bylo úplně normální, že naše milá doktorka přišla k nám domů, uklidnila vyděšenou mámu a pomohla jí mé horečkou sužované tělo zabalit do mokrého prostěradla. Ale věděla jsem, že lékařské zjevení je pohádka z říše snů. To se nestane. Doktora nemáme a i kdyby, ordinujou jen po telefonu a to vám klidu nepřidá. Najednou mi došlo, že to, co Míru nejvíc stresuje, je nekončící bolest. Člověku stačí bolavá hlava jeden den a on už jel víc jak týden. Probrala jsem domácí lékarnu a sáhla po osvědčeném drijáku - nakapala jsem mu Algifen. Hlava povolila a napětí v celém těle také. Hned měl lepší náladu a mohl se s námi na gauči podívat na oblíbenou komedii.

Ráno jsem rovnou nakapala další dávku. A dnešek byl konečně prvním trochu lepším dnem v řadě. 

Pořídila jsem na doporučení dva léky - jeden ještě větší driják na bolest a foukadlo, co používají astmatici. A myslím, že bude stačit to tu mít. Už jen ten pocit, že můžete kdyžtak sáhnout po něčem silném a účinném, je dost důležitej.

Když vás osm dní všechno bolí a nikam se vaše potíže nehýbou, je to na zbláznění. "Co ti na tom vadí nejvíc?", ptala jsem se zkušeně terapeuticky mužíka bez nálady. "Že je to tak dlouho pořád stejně blbý. Člověk pořád čeká, že se to zlepší a pořád nic." Nepřipomíná vám to něco? Mně teda jo. Dva roky je to tady přesně takový. Blbý. S nadějí neustále vyhlížíme jakékoliv zlepšení a ono nepřichází. 

A nebo jo? V Anglii ruší všechna opatření. U nás vláda (snad) pod nátlakem demonstrací  smázla tu pitomou vyhlášku, díky které chtěla povinně zapíchat zdravotníky, hasiče, policisty a osoby nad 60 let. I bych se radovala. Jasně řekli, že očkování povinné nebude. Ale my, zkušenostmi omlácení občané už víme, že nám budou život znepříjemňovat všemi dostupnými prostředky, aby nás do té dobrovolné vakcinace nakonec přece jen dotlačili. Takže za nás stejný. I když naše rodinka si teď na půl roku přece jen oddechne... Já a Míra už máme certifikát plnohodnotného občana. Děti budou následovat. 

A já, stará nenapravitelná optimistka už natěšeně koupila na únor lístky na Radůzu!

P. S. Zítra vám napíšu, jak se mi nemoc po týdnu vrátila.