Deník Antivakserky 57 - Bubliny praskly
Včera jsem si při přikládání do kotle vzpomněla na jednu debatu s kamarádem zubařem před pár lety. Bavili jsme se o porodech. Ví, že jsem dvě děti povila doma a ví, že jsem v nemocnici odmítala léky proti bolesti. A naprosto můj zjevně nelogický postoj nechápal. V jeho očích jsem byla někým, kdo si v bolesti snad i libuje, nějakým podivným způsobem zvrhlá osoba, možná něco jako příznivkyně sado-maso praktik.
Myslím, že tato debata vlastně už tenkrát krásně nastiňovala rozpor a nepochopení, které se v celé své parádě ukazuje právě teď. Proč by měl někdo odmítat léky proti bolesti, když mu můžou ulevit a proč by měl někdo odmítat očkování, když ho může uchránit před smrtící nemocí? Já vlastně nevím proč. Asi proto, že všechno má své důsledky. Cokoliv vpravíte do těla, bude mít nějaký efekt. A ten se vám (a v případě porodu ani vašemu miminku) pak nemusí líbit. Příběhů o zpackaných porodech a zázrakem v poslední chvíli zachráněných dětech je tu skoro tolik, jako porodů...
Uvědomila jsem si, jak strašně moc jsme jiní. Ale protože jsme léta žili ve své bublině a příliš nenaráželi do té druhé, nebyla naše vzájemná rozdílnost tolik vidět. My ženy jsme do těch porodnic mnoho let chodily trpělivě vysvětlovat svá přání, své představy a odmítali zjevně nesmyslné a kontraproduktivní zákroky. A tolik let jsme koukali na nechápavé protažené obličeje a čelili často úspěšným snahám nás nakonec natlačit tam, kde ženu bohové v bílých pláštích chtějí mít. Až hodně z nás nakonec ztratilo trpělivost a raději prostě zůstalo doma. Bez dohadování, bez ústupků, ale s určitým rizikem. Samozřejmě za mocného opovržení a dehonestování z úst "odborníků" a široké veřejnosti, masírované tendenčně zaměřenými články a pořady.
Ony pomyslné ochranné bubliny teď díky čínské brebeře najednou praskly a my stojíme jeden před druhým obnaženi, nepochopeni a divíme se, vedle koho jsme to celá ta léta vlastně žili. Jak může takhle někdo přemýšlet?
Před třemi lety jsme s mužíkem prožili obří partnerskou krizi. Vypadalo to, že se rozejdeme. Tehdy praskly naše bubliny. Dvacet let jsme se nehádali, dvacet let jsme si svá drobná zranění schovávali v sobě. Aby byl klid. Najednou jsme nevěřili vlastním očím a uším. Nechápali jsme, co ten druhý říká, nerozuměli jsme si. Začali jsme se hádat. Všechna ta nevědomá nenávist, tolik let ukrývaná pod povrch, šla ven.
Bolelo to. Nebylo příjemné vidět sám sebe takto reagovat a člověka, se kterým jste prožili půlku života v novém, jiném světle. Ale byl to jen očistný proces. Krůček po krůčku jsme si nakonec museli ujasnit, že spolu vlastně chceme být a že bude odteď důležité o všech nedorozuměních a bolístkách, které jsme si navzájem způsobili, mluvit. A mluvili jsme. Říkali jsme si najednou i věci, o kterých jsme dřív raději mlčeli. Aby se nezlobil/a, aby se neurazil/a... A tím jsme nastavili úplně novou kvalitu našeho vztahu. Mnohem lepší. Láska mohla konečně začít proudit.
Při povídání s jednou kamarádkou mě napadlo, že jak se tu hodně mluví o rozdělování společnosti... Ano, na jednu stranu jsme teď rozdělení - očko versus neočko. Ale. A teď pozor! To, co se rozdělilo na straně jedné, se pevně spojilo na straně druhé. Každý teď přesně víme, kam patříme. A je jedno jestli jsme bílí, černí, žlutí, hetero, homo, buddhisti, křesťané, chudí, bohatí... Najednou se máme tak nějak rádi, jsme na jedné lodi a rozumíme si bez ohledu na to, co dříve způsobovalo naše rozdělení. A mám pocit, že to, co nás spojuje teď, je mnohem silnější než barva pleti, náboženské vyznání nebo sexuální orientace, případně stav našeho konta.
Spojujeme se za pravdu, za ideály, za úctu k životu, respekt k názorům druhých, úctu k nedotknutelnosti lidské svobody, důstojnosti...
I tohle je očistný proces, bolí a bude bolet. Ale nakonec láska opět začne proudit.
P. S. Zdrcený synek oné zemřelé zpěvačky poskytl rozhovor, kde obviňuje desinformátory z její smrti. Prý kvůli nim věřila víc vlastní imunitě než výdobytkům moderní vědy. Jestli ho mamka z té nebeské čekárny vidí... Snad se nám hanbou za něj nepropadne zpátky.