Deník Antivakserky 56 - Dobře nám tak!
Máme pozitivní i zbytek party. Pravděpodobně se usebetrasujeme a ukaranténujeme k smrti. Dnes ráno jsem volala na hygienu té hodné paní, co mi vyplňovala žádanku na test. Když mě trasovali telefonem z hygieny, říkali že právě ona mi ukončí karanténu. Nevěděla o tom a ani to udělat neumí. Ale potvrdila, že už můžu mezi lid. I vyběhla jsem nadšeně do lékárny a nakoupit kopec nezdravých dobrůtek na improvizovanou oslavu Kubovo osmých narozenin. Moje radost ze znovunabyté svobody však netrvala dlouho.
Když volali Mírovi z hygieny, sdělili mu, že po každém pozitivním testu v rodině všem členům v domácnosti běží pětidenní karanténa. Mám se schovávat před nemocí, ze které jsem se právě uzdravila. A sebetrasování bych měla vyplnit za každýho z rodiny při potvrzení pozitivity každýho z rodiny. Vyplnila jsem to dvakrát. Ale správně, jestli teda dobře počítám, bych měla 25 krát. Na rovinu říkám, že moje ochota dodržovat naprosté nesmysly, klesá do mínusových hodnot.
Velká kauza hýbe světem. Neočkovaná zpěvačka jedné folkové kapely zemřela po prodělání covidu, pravděpodobně na plicní embolii. Její očkovaný syn, který jí nakazil, osočil všechny desinformátory a antivaxery z její smrti. A mnoho očkovanců mu tleská. Oujé! Říkám si jen, když se tak člověk zabývá psychikou a prožíváním, jaké asi měla taková "bláznivá" matka v rodině zázemí. Jakou jí byli její nejmilejší chlapi v nemoci oporou. Nechodili jí třeba domlouvat, že kdyby se očkovala...? A jak se jí s nimi poslední měsíce žilo?
Říkají, že jen šílenec by se dobrovolně nakazil, že ona měla z nemoci radost, šla jí naproti. A říkají, že dobře jí tedy tak. Pojďme si v tom udělat jasno. Nikdo z nás nechce být nemocný. A já bych nikdy nešla vstříc onemocnění. A podle toho, co jsem četla, ona také ne. Jen prostě pečovala o své marodící chlapy, jako každá máma. A věděla, že když covid prodělá, bude na půl roku opět rovnoprávným členem společnosti. Kdo za to tedy může? Podle mě ti, kteří vymysleli pravidla, že člověk musí projít potenciálně smrtelnou nemocí, aby mohl pár měsíců jakž takž normálně žít.
Pojďme si jen tak pro zajímavost srovnat, v jaké psychické pohodě dnes může být nakažený covidem, pokud je očkován nebo neočkován. Očkovaný je vítěz, zodpovědný občan, společností přijímaný jedinec. Když se nakazí, ví, že s vysokou pravděpodobností bude mít lehký průběh a kdyby né, u lékařů má dveře otevřené. Oproti tomu neočkovanec je opovrhovaná hloupá oběť desinformací, popletený chorobný mozek, kterému všichni musí dávat najevo své opovržení, k lékaři prakticky nesmíme. Paradoxně se tak my, citlivější jedinci, ocitáme v partě, která potřebuje největší sílu. Často vzdorujeme celému světu, vzdorujeme svým nejmilovanějším. A to je teda sakra velká nálož.
Já si můžu pískat, široko daleko žádného aktivního zastánce bezhlavého pigárování nemám. Ale mám kamarádky a kamarády. Vím, jak to v některých rodinách vypadá. A dovedu si představit, že se některým lidem v takovém prostředí už ani nechce být.
Večer mě přepadl strach. Ledový kostnatý pařát sevřel mé srdce. Najednou jsem měla pocit, že tady pro nás a naše děti není a nebude místo. Že tihle aktivní agresivní správní občané nás nakonec nějak zneškodní a budou mít náramně dobrý pocit z toho, jak s těmi vypatlanými blbci zatočili.
A abych neskončila depresivně... Míra dneska dokonce vařil oběd. Bohužel až v průběhu procesu přípravy krmě pro celou rodinu zjistil, že nemá čich ani chuť. Tak teda dobrou...