Deník Antivakserky 54 - A ten zadek!

Zůze už je od rána dobře, sedla ke stroji a napsala další dvě dlouho očekávané kapitoly. Tatínek měl teda zatím asi nejhorší den, ale k večeru jsme probrali pár podvědomých témat, vztahujících se k marodění a zásadně se mu ulevilo. Tak uvidíme, jak dál. V nejhoršim mu vykopeme umírací jámu a bude klid. Teď jen aby se taky dopracoval pozitivního testu. A ta holka taky! Protože chodit sama do kina a na rande, to se mi nějak nechce.

Dneska budu pět ódy na krásy života na vsi. Když jsme bydleli v Praze, každý by se na nás vykašlal. Ale tady vím, že když budu něco potřebovat, mám komu říct. Je to fajn pocit. My si teda nákup už dávno objednáváme online, takže papů řešit nemusíme. Ale dneska jsme si od kamarádky nechali přivézt granule pro ty kočičí bestie, co se nám tu z jedné chtěné kočičky rozmnožily do blíže nespecifikovatelných nechtěných počtů. Jsou to hloupí nenažranci a nedokážou pochopit, že když my máme karanténu, holt pár dní budou hladovět.

Když jsem pro tu kočičí zásilku vylezla za vrátka, frčel kolem truhlář ze vsi na starém parádním traktoru. Léta jsem s ním neprohodila slovo. Pozdravila jsem ho. On bez okolků a velkých formalit, s úsměvem od ucha k uchu rovnou hulákal: "Musel jsem nechat dřevo v lese a jedu domu bez něj!" "A proč?" podařilo se mi hodit do prostoru pohotově otázku. "Píchl jsem kolo, tohle, teď ho spravim a zase zpátky do lesa!" Zahulákal a odprděl do dáli. To ve městě nezažiješ!

Karanténu si začínáme parádně užívat. Nemusíme nikam jezdit, vstáváme před desátou. Doděláváme školu, abychom uzavřeli pololetí a důsledně se poflakujeme. Tím, že se soustředíme na své marodění, neřešíme už tolik všechno ty nesmysly kolem. Míra teda udělal školáckou chybu a pustil si rozhovor profesora Berana s profesionálním strašákem do zelí Flégrem. To neměl dělat, jelikož prodělávajíce chorobu, poslouchal šílencovo zmatené blekotání, jak si myslí, že všichni neočkovaní po covidu do roka vymřou. Pokud tedy nebudou brát různé léčivé chemické preparáty.

Beran je bohužel příliš slušný člověk a není zvyklý pohotově reagovat a argumentovat, že ve vědě nestačí si něco myslet a že - a tady si vypomůžu zákonem - "Kdo úmyslně způsobí nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva tím, že rozšiřuje poplašnou zprávu, která je nepravdivá, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo peněžitým trestem." A tak nezbývalo nic jiného, než pořad předčasně utnout a ze vzniklého stresu a rozčilení se vypovídat. 

Mluvila jsem s jednou známou. Čerstvě zamilována básnila o objektu své touhy. Seznámili se "náhodou" přes omylem poslanou zprávu jmenovci. Jak je krásnej a jak je chytrej! A jak má pěknej zadek! A není očkovanej! To se nedá srovnat s tím otrávenym ksichtem, co měla teď šestnáct let doma. Líbí se mi pozorovat ten kontrast. Ksicht byl před lety taky krásnej a chytrej, i to pozadí určitě ušlo... Líbí se mi ono čerstvé zamilování, které z objektu naší touhy udělá nadpozemsky krásnou a úžasnou bytost s totálně nadpřirozenými schopnostmi. 

Vedli jsme na to citlivé zadkové téma doma debatu. Já ani Bětka krásu této části těla jaksi ocenit neumíme. Vzpomněla jsem si na Rowleyho větu z oblíbeného Deníku malého poseroutky: "Zadek nemůže být pěkný. Vždyť je to zadek!" Ale třeba Zůza má jiný názor, u kluků ráda zkoukne i tuto část těla. Tak vidíte... 

Říkám si, že dokud jsme schopni vidět i v padesáti, šedesáti, krásu i v takových kravinách, nemůžem bejt ztracený...