Deník Antivakserky 46 - Šílenství mužů
První výlet do Písku a na Zvíkov v novém roce. Naše děti už maj na Mírův oblíbený hrad skoro stejnou alergii jako moje ségry, když byly malý a pořád jsme je tam tahali. Ale dva kusy ze tří se ještě nechaly přemluvit. Přehrada byla vypuštěná a odrazy na hladině dělaly až psychedelické obrazce, ve kterých se ztrácelo, kde je realita a kde už začíná nerealita. Druhý břeh vypadal, jakoby se vznášel ve vzduchu.
V Písku jako po vymření, ale naše oblíbená pizzerie na náměstí byla jako vždycky plná. Našli jsme jeden stůl volný. Sedli jsme si a přišel číšník: "Máte očkování?" "Máme", odpověděli jsme vlastně po pravdě. Dál už se neptal a my se neměli k tomu něco ukazovat, tak nás nechal. Nevím, jak to myslel, ale my si užili parádní oběd. Člověk si zvykne i na tenhle divnej pocit, že se přisírá někam, kde ho vlastně nechtějí.
U vody jsem si vzpomněla na příběh italské přehrady Vajont, která měla být největší stavbou tohoto druhu v Evropě, splněný sen! Dokončili ji v roce 1961 i přes protesty obyvatel a mnohé varovné signály, že okolní podloží je příliš nestabilní a stavět zrovna na tomto místě je fakt blbost. Novinářka, která se snažila na nebezpečí upozornit, byla hnána před soud. I přes mnohá zamětřesení, i přes velký sesuv půdy, byla nádrž nakonec napuštěna. Stavěla ji soukromá firma SADE, která jí plánovala využít jako zdroj tolik potřebné elektrické energie.
Dva roky po dokončení, 9. října 1963 v noci se do vody zřítila část hory Mont Toc. To vyvolalo 200 metrů vysokou vlnu, která se převalila přes hráz a zcela zničila městečko Longarone a několik dalších vesnic. Po katastrofě bylo identifikováno 2117 obětí. Stavební inženýr Pancini spáchal před soudním řízením sebevraždu. V roce 2001 natočili Italové a Francouzi o naprosto pitomě zbytečné katastrofě film Vajont - Šílenství mužů.
Říkám si, kolikrát se budou tyhle příběhy v dějinách muset opakovat? Máme krátkou paměť a lidi se bohužel nemění. Kvůli osobnímu prospěchu a slepé víře jsou vřele ochotni přehlížet varovné signály a potírat opačné názory. Lidé jsou nesmírně schopní tvorové, dokážou nemožné. Právě díky optimismu a schopnosti překonávat nepřekonatelné, jsme tam, kde jsme. Ale nikdy bychom neměli přestat s pokorou přijímat i možnost, že se můžeme mýlit a jen s velkou opatrností dělat kroky, jejichž důsledek může být nepředstavitelně dalekosáhlý a bolestivý.
Ségra byla se supr čupr novym obytňákem na Vánoce přepadnout druhou ségru, která zasídlila u móře v dalekém francouzsku. Pokračovali se pak vykoupat do Španělska. Covid jakoby nebyl. Žádná kontrola, nikdo po nich cestou nic nechtěl. Ovšem v Malaze nabírali kamaráda, třikrát očkovaného, přiletěl z Egypta. Chlap jak hora si na letišti zažil traumátko jako prase. Po příletu ho chytili dva policajti, každý z jedné strany, a odvedli ho do cely s ostatními cestujícími. Nevěděl, co ho čeká. Udělali mu PCR test, protože prý přiletěl z vysoce rizikové země. Půl hodiny pak v nejistotě čekal na výsledek, než ho milostivě propustili. Co by s ním dělali, kdyby byl pozitivní, raději člověk nechce domýšlet.
Tak vám nevím, jestli to očkování je fakt takový terno, jak píšou v Blesku. Nová vláda vymyslela nové opatření, pravidelné testování ve firmách. Dvakrát týdně se budou šťourat všichni bez rozdílu. Očko, neočko. Už to ani neni vtipný. Kolik lidí se naočkovalo právě kvůli slibu, že se pak nebudou muset testovat? Teď by ještě mohlo nový koště zrušit nesmyslnou a protiprávní diskriminaci nás ostatních a bude zase ráj na zemi.
Poslouchali jsme pana Cílka. Na otázku, co dělat v současné tolik proměnlivé a náročné době, odpověděl, že podle něj je důležité rozvíjet svou osobní resilienci, odolnost. Vyjmenoval tři faktory a mě se líbí tak moc, že je prostě ukradnu:
"První faktor je zájem o svět, kdy se aktivně zajímáš o to, co se děje ve světě. Je nutné si vybudovat vlastní informační kanály, a nenechat si to všechno rozladit.
Druhá důležitá věc je to, co bývá nazýváno tmelem společnosti, nebo soucitem, a to není evropský soucit, kdy s někým soucítíš z pozice, že jsi nad ním, ale soucit, že vnímáš aspoň občas, není to možné furt, a není to ani správné, emoce druhého. A snažíš se, aby se mu aspoň nedařilo hůř, ale aby se mu dařilo trošku líp.
Další velmi důležitý bod resilience je schopnost vidět krásu světa. Mluvil jsem o tom víckrát, ale někdy se uvádí příklad, že se díváš, jak se k tobě blíží medvěd, který je možná nebezpečný, ale ty vnímáš, jak za ním zapadá slunce, a jak je tato scenérie pěkná." A samozřejmě rozvíjet vděčnost za to, co všechno máme a v jak požehnané době žijeme...
Povídal také o tom, že svobodu už nemáme, už si na ní jen hrajeme. Že motýl si lítá, jak chce, ale nám moc svobod nezbývá, že máme jen pramalý vliv na svět kolem sebe. A mě napadlo, jestli ta naše nesvoboda není právě v tom, že si myslíme, že můžeme nebo dokonce máme svět kolem nějak ovlivňovat, řešit, zachraňovat. Když jsem byla malá a když jsem dospívala, neměla jsem pocit, že něco ovlivňuju, ale neměla jsem ani ten blbej pocit, že neovlivňuju. Bylo mi to šumák.
Co když máme právě jen lítat? Pak se holt jednou rozplácneme o čelní sklo projíždějícího auta a bude po nás. Zkušený řidič jen ostříkne zbytky našich vnitřností a křídel speciálním čistícím přípravkem a několika pohyby stěrače je bez emocí a jednou pro vždy odstraní ze svého zorného pole.
Tak jednoduché to je.