Deník Antivakserky 43 - Síla v slabosti

V posledních dnech, týdnech, možná měsících, vyhledávám samotu. Potřebuju být sama se sebou. Jen si lehnout a být. Samozřejmě funguju, ale ráda si zalezu. Mám pocit, že veškerou energii spotřebovávám na samotné bytí. Kdy se mi to stalo poprvé? Když umřela máma. Rána do zátylku byla tak silná a nenadálá, že jsme byla ráda, že stojim. A do toho tu byly holky. Dvě malý ségry, který mě potřebovaly.

Nemohla jsem selhat, ten obrovský úkol dovést je do dospělosti, postarat se o ně, jsem musela zvládnout. I když v tu chvíli jsem si absolutně nedovedla představit, co všechno tato neuchopitelná výzva bude vlastně obnášet. Hroutila jsem se, dělala chyby, rozhodně jsem nebyla dokonalá. Ale přes všechny ty šílený nervy, jsou holky dneska dospělý ženský s kupou dětí.

Podruhé jsem tuto svou sílu v slabosti pocítila, když jsem čekala Kubu. Třetí těhotenství, nečekaně plné obav a pochybností. Brečela jsem, smlouvala, nedovedla jsem si představit, že porodím. Ale když přišlo na věc, jako bych se stáhla dovnitř, jako bych zakoncentrovala všechnu svou nečekanou sílu a klid do této jediné zkušenosti. Kuba měl 4,5 kila a přišel na svět doma po šestihodinovém porodu do rukou kamarádky porodní asistentky.

Máte různé typy lidí. Někteří jsou pevní jako skála a nikdy se neohnou, ale já taková nejsem. Ohýbám se, pochybuju, brečím, bráním se realitě, jen pomalu a nejistě nalézám svou sebejistotu. A překvapivě se v okamžiku krize kolikrát dokážu zatáhnout a fungovat.

Václav Cílek, dlouholetý hlasatel apokalypsy, v jednom rozhovoru vyprávěl, že podle výzkumů resilience, tedy schopnosti překonat krizi, se jako první zhroutí Rambové, silní chlapi. Ztratí totiž dlouhodobý smysl života. Ti, nebo spíše ty, které nakonec statečně odolají všem těžkostem, jsou mámy. Protože mají největší motivaci. Máma si utáhne zástěru, do kapes nacpe nože a vyrazí pro své děti a jejich budoucnost udělat cokoliv. Nebo se o to alespoň do posledního dechu bude pokoušet.

Dneska jsem viděla rozhovor se zdravotní sestrou. Pracuje, nebo spíš pracovala posledních 26 let v jedné velké pražské nemocnici, na kardiologii. Už před covidem začala pozorovat nesrovnalosti. Jako by najednou nešlo o pacienty jejich dobro, jako by začalo víc jít o peníze. A pandemické běsnění toto její podezření přetavilo v jistotu. Když povídala o svých zkušenostech, brečela. Dojímalo jí, že místo aby se lékaři zajímali o pacienta a pečovali o něj za každých okolností, řeší jeho očkovací status.

Pro mnohé je takový zdravotník nepoužitelný, slabý kus, přecitlivělý ubrekánek.

Ale co když jsme právě teď ve fázi, kdy nás čeká velký úkol, o jehož rozsahu a dosahu zatím nemáme ponětí? Co když přijde okamžik, kdy bude naše odvaha a pevnost potřeba?

Až přijde na věc, my utřeme slzy, postavíme se, zklidníme zrychlený dech a půjdeme udělat, co bude třeba.

Zhroutit se můžeme potom.