Deník Antivakserky 42 - Mašina na strachy
Obří dort trůnící na obřím kopci, zámek Hluboká. Poprvé jsme ho viděli zasněžený. Cestou jsme se v Budějicích naobědvali přímo královsky a pak jsme objevili parádní papírnictví, kde mají pásky do psacího stroje a věřte nevěřte - i kopíráky! Divila jsem se, že prodávají takové historické propriety. "Co je to za lidi, kteří to tady kupujou?" "Ty, co píšou na psacím stroji...", dostala jsem od usměvavé prodavačky zaslouženou blbou odpověď na blbou otázku.
Hluboká nezklamala, rádi se couráme v parku, potkali jsme tam dokonce dvě rodinky cizinců a museli vtipně zkonstatovat, že se tam proháněj skoro jak před covidem. V oblíbené kavárně v centru jsme se pak osmělili zeptat číšníka bez náhubku, jestli nás nechá posedět, i když nemáme ono potvrzení. Nechal. A byl strašně milej, hopkal kolem nás, dokonce i svíčku nám zapálil. Na tom světě je někdy tak vobyčejně krásně.
Stejně obdivuju hospodský, kteří si na dveře vylepěj ceduli "Tady kontrolujeme Tečku", jak jsme párkrát zahlídli při procházce v Praze. Ještě bych to chápala v dobách, kdy se pakovali na kompenzacích a vše vypadalo jen dočasně, ale teď už odháněj zákazníky zhusta na vlastní náklady. To chce hodně odvahy.
Četla jsem vyprávění zdravotní sestry, která si stěžovala, jak je její práce teď strašně těžká. Že nejen že musí pečovat o pacienty, stará se o miminka... Ale navíc se musí hádat s debilními rodiči, kteří nechtějí pochopit, že když nejsou očkovaní, nemůže je k vlastním dětem pustit. Vždyť je to pro dobro jejich dětí, pro jejich bezpečí... Současné vlně prý říkají epidemie debilů. Kdyby se naočkovali, nemuseli mít teď víc práce. Tahle sestra měla ještě drobet sebereflexe a lidskosti, protože na konci její litanie bylo vyjádření, že se sama děsí toho, co se z ní stalo. Podivovala se sama nad sebou, jak popudlivá a zlostná teď je. Že jí všechno vytáčí.
Už dřív jsem četla o tom, že lidé napadají zdravotnický personál. A nechápala jsem proč by to jako dělali. Ale řeknu vám, kdyby mě nějaká aktivní sestra nepustila k dítěti kvůli (ne)očkování, taky bych běsnila. Ona neví, že ona všespásná včela nazabraňuje šíření koronachoroby? Ona to fakt neví? Že se aktivně podílí na vyžadování naprosto nesmyslných diskriminačních (a pro všechny zúčastněné i devastačních), navíc určitě i protiprávních opatřeních? Se nedivim, že se s ní pak příbuzní hádaj. Musí to být totální bezmoc.
Ale učím se. Nezapojovat se do příběhů, které nejsou moje. Neprožívat utrpení a bezmoc druhých lidí. Není to moje věc, každý máme své lekce. A já nikomu nepomůžu tím, že se budu cítit blbě.
Díky psaní tohohle deníku jsem si všimla, jak se pořád něčeho bojim. Vždycky si něco najdu. Jako bych v hlavě měla automatickou mašinu na strachy. Která si hrozně ráda vyhledává záminky k tomu, rochnit se v tom či onom. Aktivně člověku nabízí ty nejčernější scénáře. Teď, když zmizel Kubovo kašel a umoudřila se moje pravá ledvina, vynořil se na výsluní pozoronosti můj bolavý zub. Od září mě zlobí a já ho přemlouvám a podkuřuju mu, ze strachu, že o něj přijdu.
Povídala jsem o tý mašině Zůze. "A čeho se bojíš ty?" Naše milovaná holčička se zamyslela a překvapila nečekanou odpovědí: "V noci jsem bála tornáda, protože jsem slyšela divný zvuky a taky mrtvý nevěsty z Sherlocka Holmese."
To nevymyslíš.