Deník Antivakserky 4 - Dosmrti dobrý
Na pódiu stojí obstarožní mužík v brýlích. Svou typicky nesrozumitelnou mluvou, necitlivě zhoršenou ochranou dýchacích cest vhodnou zejména do prašného prostředí, po stopadesátéšesté sděluje národu, jaká opatření od pondělí platí. Nikdo ho už vlastně neposlouchá. Každý ví, že jeho slovo nemá ani smysl psát na papír, protože i ten má větší cenu. Člověku by ho bylo skoro líto...
Já vám nevím a třeba se pletu a já se pletu často. Ale vypadá to, že se možná něco děje, že se ledy lámou. Ale nechci to zakřiknout. Jestli to tak nebude, tak víte, kdo to podělal. Já. Zakřikla jsem to.
Jsme svědky historického okamžiku. Mezera mezi vládami vytvořila příležitost. Na temné obloze se znenadání otevřelo okénko a z něj se jen tak polehounku nejprve prodraly první nesmělé paprsky, aby vzápětí ostrý proud světla ozářil naše předčasně zestárlé rezignované tváře.
Málem mě omyli, když jsem zahlédla časopis Reflex, snad první médium, kterému se zaseklo covidové perpetum mobile a začal opět dělat kvalitní novinařinu jako za starých dobrých časů, kdy jsme měli i jiné problémy než vírus. A teď další podezřelý článek v internetovém deníku, který nás už dva roky zásobuje jen nekonečnou porcí hrůzy a děsu. Jak jako, že v Portugalsku, které je propíchané skrz na skrz, rostou počty nakažených? Tomu jsme snad doteď říkali dezinformace a rychle jsme vytasili graf a odborníka, který dokazoval opak. Co je? Došla vám snad munice? Nebo přestáváte mít strach z červených svetrů a poschovávaných složek?
Budoucí vláda musí být jak na trní. Národ kvasí, situace se proměňuje a vyvíjí nadzvukovou rychlostí. Naštvaní jsou už úplně všichni. Očkovanci, že jim neočko blbci kazí pohádku o šťastné zemi bez viru, zázračně mizícím díky vakcíně, která tak nějak nechce úplně fungovat. A neočkovaní, že se cítí jako Židé v dobách, kdy se o jejich dobro rozhodl začít pečovat podivný pán s ještě podivnějším knírkem. A hlavně, kopec lidí už ví, že vláda ráda nařizuje, ale když potřebujete, nechá vás v loji.
Když člověk sleduje diskuze pod různými články, nevěřících Tomášů už je tam většina. Obávám se, že jestli to pan profesor nezačne dělat dobře, je velké riziko, že tu nastane anarchie, že vrchnost přestane být velkou částí národa respektována. Lidi už jsou unavení a otrávení, čísla nečísla. A odnaučili se poslouchat. Dva roky jsme čekali, skláněli hlavy, hrbili hřbety a ono je to pořád horší a horší. "Vydržíme, to už nemůže trvat tak dlouho", říkali si naši rodiče a jejich rodiče v padesátém, v šedesátém, v sedmdesátém, v osmdesátém...
Psala jsem si dneska s jednou kamarádkou. Je mi sympatická, protože se s tím nepáře a na ksichtoknize se v jednom kuse rozčiluje. Debatuje, vyvrací argumenty, přesvědčuje. Stěžovala si, že už je vyhořelá. A já jí chápu. To radši fárat do dolu, než diskutovat s přijímači ( = rozuměj opak odpírače). To spíš pohnete horou než abyste změnili názor jediného člověka. Myslím, že debat o věcech, o kterých nikdo z nás nic nevíme, už bylo dost. Po dvou letech už je zbytečné tahat někoho na druhou stranu. Každý z nás je ve svém zákopu již pevně zabydlen.
Z nějakého těžko pochopitelného důvodu (že by nějaká psychiatrická porucha?) jsem najednou plná naděje. Když se člověk smíří se všemi možnými nejstrašlivějšími variantami, cokoliv lepšího je pro něj už pak výhra... A já se už smířila s tím, že naše děti budou vyrůstat ve scifi verzi digitální totality, kde se budou muset prokazovat čárovým kódem a sbírat špatné a dobré kredity, za které pak budou vpuštěni třeba i do vlaku nebo do kina, jako naši velcí vzorové Číňani.
Henže. Ono to tak nebude. Jsme lidi a nedopustíme to. O svou svobodu budeme bojovat. Nemusíme jen bezduše plnit požadavky korporací a vlád, můžeme se vyjádřit, odmítnout to, co nám nevyhovuje. Začít hledat jiná řešení.
Město České Budějovice vyhlásilo, že nebude při vstupu na vánoční trhy nikoho kontrolovat, že nehodlá porušovat Ústavu. Aspoň jsem ušetřila papír, Kubík už jim chtěl psát velmi dojemný dopis. Další města se prý přidávají.
Svůj jarní blog jsem publikovala na idnes.cz, všichni ví, komu patří. Vlastník samozřejmě rozhoduje o tom, co můžete a nemůžete psát. A já byla z nějakého důvodu přesvědčená o své neschopnosti sama oslovit čtenáře, o potřebě zázemí stabilního média. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Po různých přátelských domluvách jsem byla postupně napasována do přesně vymezené škatule, aby mě nesmázli. Brzy mě definitivně otrávili, a tak jsem své psaní poslušně obrečela a sekla s ním. A teď, po půl roce, jsem ale už jiná. Chyba není ve mně, je v nich. Já se nemusím přizpůsobovat pravidlům, se kterými nesouhlasím. Můžu svá moudra psát klidně jen sama pro sebe. Kdo si mě najde, najde. Ale nehodlám se cenzurovat a u každého článku třást, že mi ho stáhnou.
A víte co? Jste tu, našli jste si mě. A třeba si mě najdete až mě smázne další velkocenzor.
Facebook nenávidíme, ale nemůžeme bez něj být, jsme na něm závislí. Teď, co nám zakázali živé semináře a přednášky, jsme byli nuceni jít do onlinu. A tam vládne přísná kázeň, musíme poslouchat, plnit pravidla komunity. Když napíšete svůj názor, jste upozorněni, že každý může klopýtnout, ale když podobnou chybu uděláte ještě jednou, varuje vás starostlivý taťka před sankcemi. Absurdní pravidla pro formulování reklamních textů chápe snad jen Mark Z. a pan Orwell. Tak to teda prrrr...
Jsme svobodní. Pojďme se k sobě zase chovat hezky, být na sebe zase slušní. Pojďme to smáznout a začít na novo. Jasně, vylekali jsme se, jasně, jedna chyba za druhou a opisování jednoho od druhého nás přivedlo tam, kde jsme. Jasně, věřili jsme těm, co to s námi nemysleli až tak úplně dobře. Ale... Období, které nás čeká, bude sakra náročné. Před námi leží spousta výzev. Budeme chudnout, klima se oteplí, ochladí, budeme zažívat nedostatek v mnoha oblastech života. Ale když na sebe budeme zase hodní, spolu to zvládneme.
Ruku na to a dosmrti dobrý.