Deník Antivakserky 39 - Vánoční kolaps

Dala jsem si od Ježíška knihu "Sedm zákonů. Jak se civilizace rodí, rostou a upadají" od pana Bárty. Baví mě. I když ten školený jazyk se mi trochu hůře čte, jsem jen vobyčejnská holka ze vsi... Ale co mě na ní tankuje nejvíc je to, že o čem my konspirační teoretici shlížíme videa, která jsou během minut či hodin zhusta smazávána a označována za desinformační, on tu píše jako ozdrojovaná a jasná fakta.

Civilizace se rodí, rostou a upadají. A tak se to děje odjaktěživa. S tou naší to nebude jinak. Je jen otázkou času, kdy k tomu dojde. A vzhledem k tomu, že ke změnám dochází zásadně skokově, je možné, že se tohoto skoku dočkáme i my. Pan Bárta je optimista, je egyptolog a proto je zvyklý zkoumat staré civilizace a kultury. Své bádání provádí né proto, aby nám řekl, jak je všechno špatně a lepší už to nebude, ale v naději, že když pochopíme, jak společenské procesy fungují, můžeme se připravit na přechod do nového uspořádání světa a zvládnout ho bez ztráty kytičky.

Tak předně, i když civilizace skončí, lidé zůstávají, nikam se neztratí. Žijí dál a vytvářejí nový systém. Jako příklad uvádí neuvěřitelně mocné britské impérium, které zaniklo po druhé světové válce. Ale Británie zůstala a Britové také. Kolaps je dočasná ztráta složitosti systému. A to nemusí být nutně špatná věc.

Člověku je přirozené sdružovat se do tlup, obcí a posléze států. Rádi se staráme jeden o druhého a rádi společně zajišťujeme své potřeby. A vidíte, já tady pořád prskam na stát, jak je na nás zlej... Stát sám o sobě není špatně, ale jak všichni vidíme, může špatně fungovat. To zase jó.

Problémem je, že postupem času se každý systém zesložiťuje a zesložiťuje, přibývá právních norem a přibývá úředníků a různých podržtašků, kteří se musí vymáháním těchto norem na občanech zabývat. Navíc se do vysokých pozic dostávají různí kamarádíčci kamarádíčků, kteří často nemají dostatečnou kvalifikaci a nemít ty správné známosti, ani by si neškrtli. Celý státní aparát se tak nesmírně prodražuje. S tím, jak roste počet rozhodovacích článků, stávají se navíc státní struktury více a více těžkopádnými. Až dojdou do bodu, kdy není možné udělat v systému jakoukoliv změnu k lepšímu a prakticky není možné prosadit jakékoliv rozhodnutí. Proč? Protože žádný úředník se nepřipraví o svůj zdroj vlivu a příjmů tím, že by řekl, že jeho místo je vlastně zbytečné.

Dochází tak k tomu, co prožíváme dnes. Na občanovi už jakoby nezáleželo. Ti nahoře si žijí ve svém světě a až do okamžiku předvolební kampaně rádi zapomenou, kdo je platí.

Když se bavíte s různými zažranými konspiračními teoretiky, určitě z jejich úst uslyšíte výraz Deep state = hluboký stát. Ušklíbnete se, protože tohle už je i na vás zkrátka moc. Na pana Bártu zjevně ne: "Pro propojení oficiálních vlád s představiteli soukromých bank a průmyslu se dokonce vžilo označení deep state..." V současných Spojených státech stále vlastní nebo kontrolují 95 procent veškerých podniků jednotlivé rodiny. Je jasné, že se snaží prosazovat své vlastní zájmy tím, že ovlivňují rozhodnutí státu ve svůj vlastní prospěch. V roce 1971 bylo ve Washingtonu registrováno 175 lobbistů, v roce 2009 jich bylo neuvěřitelných 13700 s deklarovaným rozpočtem 3,5 miliardy dolarů. Jestli to správně chápu, občané si platí soukromé osoby, aby ovlivňovaly rozhodování volených zástupců v jejich prospěch. Tak to mi hlava nebere. 

Do toho všechny ty snahy o popření individuality a tvořivosti jednotlivců. Stáváme se vlastně jen údržbáři nesmírně těžkopádného a žravého systému, místo toho, abychom tvořili, snili a vytvářeli vize o věcech, které nás přesáhnou, které budou mít vyšší nebo hlubší smysl. Pro to, abychom se dostali ze současných a budoucích krizí budeme potřebovat sakra dobré a originální nápady. 

Máme naději? Máme. Řešením je zjednodušování systému, usnadňování jeho fungování a tím pádem snižováním nákladů na jeho provoz. A jak říká pan Bárta, obracet se více k nebi, hledat to, co je nadpozemské, posvátné, člověka přesahující. Protože na to, jsme jaksi zapomněli. Zastavit se.

Vnímám Vánoce jako zastavení. Dva, tři, čtyři dny neřešíte konečně nic jiného než dárky, radost, navštěvujete rodinu, přátele, koukáte na pohádky se šťastným koncem.

Dochází tak vlastně k dočasné ztrátě složitosti systému. A to není vůbec špatné.