Deník Antivakserky 38 - Zapomenutelné Vánoce
Všemi silami se snažíme dětem připravit nezapomenutelný zážitek. Pro mě jsou to jedenačtyřicáté svátky pohody. Vánoce jsou vždycky takové sladkobolné, spolehlivě vám připomenou ty, které jste měli rádi a už s vámi nejsou. Naše děti nemají babičku ani dědu, a tak je na koho vzpomínat. Co máme děti, pokaždé se stresuju. Jestli budou mít dost dárků, jestli nebudou zklamaný, jestli... Většinou to pak odmarodim.
Tentokrát jsem na sebe byla pyšná, jak jsem v klidu a vidíte, stejně mě rozbolely ledviny, nebo co to mám dole na zádech. A jsem zas marná.
Za námi dva roky pandemie a před námi bůhvíkolik let krize a nejistoty. Třepeme se před inflací, raketovým růstem cen energií, třepeme se a měli bychom šetřit, abychom měli na zaplacení všech těch účtů, co nám budou plnit e-mailové schránky. Vyrostla jsem ve velmi skromných poměrech a jsem stará škudlilka. Nedostatku se bojim i v dobách, kdy se daří. Nerozhazuju, nekupuju zbytečné věci. Rozhodla jsem se pokusit tuhle zlou kletbu zlomit a udělat změnu. Užít si přítomnost a nakoupit dětem hojnost darů, abychom si užili, dokud to ještě jde.
Říkali, že surovin začíná být málo a tak je možné, že bude i nedostatek vánočních dárků. A tak jsem poslušně uposlechla strašení a už měsíc před Vánoci měla nakoupeno, zabaleno, připraveno, poschováváno ve špajzu ve třech krabicích dětem na očích. Nejlepší schovka.
Když už jsme u té nezapomenutelnosti, kolik dárků si pamatujete z dětství? Já ošklivou, ale paradoxně hodně oblíbenou dětskou soupravu talířků se žabákem a modrý školní batoh a žluté tepláky, které jsem objevila v tajné skrýši. Zkazila jsem tak sobě překvapení a mamce radost. Na to se nezapomíná. Žádné krásné úžasné zážitky si vlastně nevybavím. Ale co si vzpomínám naprosto přesně, je jak náš tatínek alkoholem a vánočním stresem tolik vysílený, dělal scény, že jsme na něj párkrát museli volat policajty. A pak ty první svátky bez mámy, kdy jsem se desetiletým ségrám snažila udělat hezkýho Ježíška. I přesto, že nám nikomu vůbec hezky nebylo.
Ale zažila jsem i humorné chvíle, né že né. U Mírovo rodičů. Moje budoucí tchýně totiž byla v přípravách dokonalých Vánoc úplně nejlepší a tak nikoho nikdy k ničemu nepustila. I ozdoby na stromeček musela věšet sama. Všechno muselo být eňo ňuňo. Štědrý večer pak obvykle začínal scénou, kdy se vysílená maminka psychicky zhroutila, protože nestíhala. My všichni jsme jí pak uklidňovali a kvapně a zcela neodborně ten sváteční okamžik společnými silami zachraňovali.
Na jednom adventním výletu do Prahy jsme ve výloze zahlédli sochu. Zelenou Táru. Míra kolem ní hopkal a po dlouhé době úplně zářil radostí. Jak malej. V autě cestou zpátky jsem si vygůglila cenu - naprostá šílenost - strašněmoc tisíc! Spořínek ve mně se otřepal odporem: "Přece nedáme tolik peněz za něco, co vůbec nepotřebujeme? Za to můžou mít děti podlahu do pokojíčku! Co když budeme příští rok kvůli mýmu rozhazování umírat hlady? Měli bychom šetřit!" Ale pak tam byl další hlas, tenčí, slabší: "Zaslouží si to, vydělal si na to, už dlouho si nic nekoupil. A měl by radost. A třeba přesně tohle všichni teď potřebujeme! Třeba je to znamení!"
Přišla v obrovské dřevěné krabici, museli jsme jí se Zůzou táhnout společnými silami. Schovali jsme jí Mírovi na očích. Měli jste ho vidět, když jí rozbaloval, nečekal to, byl fakt překvapenej. A já si říkám, že třeba by nám tahle Tára mohla v něčem pomoct. Je to silná ochránkyně. Třeba nám pomůže změnit se, změnit myšlení z ustrašeného očekávání budoucích ran. Třeba nám pomůže začít zase snít a radovat se. A třeba je to s náma marný a nic se nezmění. Ale za pokus to stálo.
Děti chtěly psací stroj. Staré mašinky je naplňují obdivem, jsou celý paf z toho, jak jsou důmyslně sestrojené. Obdivují šikovnost našich předků. A tak se obývákem line klapání starého kufříkového Consulu a celým domem ta pravá vánoční pohoda.
Přeju Vám, ať jsou tyhle svátky jedny z mnoha, ať zapadnou, ať nejsou ničím výjimečné.
Klidné a pohodové Vánoce nám všem!