Deník Antivakserky 33 - Život v okénku
Je to divné, chodit po městě, koukat do výloh a oken kaváren a vědět, že si tam nemůžete zajít. Ale člověk si časem zvykne na všechno. Courali jsme se Zůzou po Táboře a kafíčko a dortík jsme si nakonec užili na romantické lavičce před místní vyhlášenou a tudíž totálně nacpanou kavárnou. Tři fousatí andělé na chůdách a v zimních čepicích s bambulí a kšiltem vyhrávali koledy. Harmonika, housle a buben. Na refrén to pokaždé parádně rozjeli. Děti tancovaly.
Anděl - konferenciér - povídal, že jsou tak vděční, že po dvou letech různých omezení a opatření konečně mohou alespoň takto přinést živou kulturu mezi lid. Že můžou vidět naše tváře, úsměvy a slyšet živý potlesk. Napadlo mě, jestli kultura nezačala vlastně v určitém smyslu upadat už dávno, ve chvíli, kdy se začalo všechno nahrávat nejprve na hudební nosiče a posléze na videa. Kdykoliv si můžu cokoliv pustit, neexistuje žádné omezení. Už delší dobu mám odpor k reprodukované hudbě. Při psaní blogu poslouchám nahrávku barokní hudby historické violy se školeným zpěvem, kterou jsme si vloni koupili na koncertech klasické hudby, které jsme kvůli Zůze začali obrážet. To je teď tak nějak jediné, co snesu.
Z novinek pro mladé, kde některý ze sériově vyráběných fešáků pěje tuctovým hlasem o tom, že chce jen tančit, užívat si, nic neřešit a všechno dokáže, mi po pár vteřinách naskakují pupínky.
Když mi bylo 16, jeden můj velkej kamarád už byl zaměstnanej 23 letej kluk. Pracoval v Českém rozhlase. Myslím, že tam dlí dodnes. Pamatuju si, jak z vysoka opovrhoval tím, co jsem tenkrát poslouchala já. Naprosto nesnášel soukromá rádia, zejména ten šílený naprosto bezobsažný jazykový projev, který se z nich linul. Mně samozřejmě připadal děsně starej, nemoderní a nudnej. Asi jsem už správně dozrála, protože teď ho chápu.
Na náměstí byl živý betlém. Lidé nastrojení za Marii, Josefa a tři krále stáli a kolébali se, aby nezmrzli. Před nimi v ohradě nějaký ten oslík. Z repráků zněly koledy. Ani jsme nešli blíž. Ale pak, v postranní ulici, neorganizovaní fousatí andělé. Peníze jim děti musely do výšin jakoby nutit...
Když vám někdo hraje naživo, je to víc než jen zvuková stopa, obrazový záznam, dolby surround. Cítíte toho člověka, vnímáte ho. Dotýká se přímo vašeho srdce. A nebo nedotýká, pokud chce jen tančit a nic neřešit... Mám ráda, když to někdo rozbalí, když vás překvapí, když vás dojme. A mám ráda, když já vezmu kytaru a dotknu se toho něčeho ve vás, co ani nevíte, že máte.
I když mě v poslední době rozslzíte fakt snadno. Stačí, že jste na mě milí, že nemáte roušku, že se na mě usmějete... a ani u toho nemusíte zpívat. Já vám mám vůbec pocit, že jsou ty zkušenosti teď takové na dřeň, hluboké, dojemné... I drobnosti a maličkosti jakoby měly najednou obrovský význam, jakoby se čas najednou zastavil a celý ten životní film se odehrává v jednotlivých okénkách. Pomalu a důkladně. Bez toho dosavadního spěchu. Na všechno je spousta času.
Se Zůzou vedeme různé hovory. Popravdě jsme podivná rodinka. Jsme spolu skoro pořád a jsme spolu rádi. My si vystačíme. Naštěstí jsme si pořídili tak velký barák, že si jeden před druhým máme případně kam zalézt. Ráda vzpomínam na Báru Hrzánovou, jak říkala, že jsou se synem a manželem jak balkánská rodina. Že všude chodí spolu. Tak my taky tak. Zůza mi dneska dokonce říkala, že s nikým si nepopovídá tak dobře jako se mnou. No nevim, jestli je to dobře nebo špatně. Já vim, že to poslední, o čem chce kdokoliv na světě číst, je chválení cizích dětí. Ale tahle holka je fakt zvláštní. Je jiná a za svou jinost se vůbec nestydí. Nesnaží se zařadit, zapadnout. Nelíbí se jí kluci, kteří jsou podle ní dneska všichni úplně stejní. Líbí se jí, když je někdo svůj, originální. Jak vzhledově, tak v názorech.
Vyprávěla mi, jak měla setkání s novou paní profesorkou na konzervatoři. Že se zaujetím pozorovala, jak její ruce jen jakoby lehounce hladí klavír a přitom mimoděk hraje. A řekla si, že přesně takhle by jednou chtěla hrát. Chce být varhanicí. Krásná práce. Být s párem v okamžiku pro něj tolik slavnostním. V den, kdy se muž a žena láskyplně oddají jeden druhému. Slavnostně se nastrojit a při vstupu do manželství je vyprovodit pohlazením varhan.
A přitom jen tak mimochodem i zahrát.