Deník Antivakserky 31 - Nemáme

Obyčejný den. Zaplaťbuddha za něj. Bětuška se učí hrát na příčnou flétnu, vozíme jí na soukromé hodiny. Vždycky jsem čekala v autě a četla si. Hodina o samotě je pro mě vzácností. Teď mám ovšem novou tradici. Překonávám svou lenost a odpor k zimnímu nečasu a chodim z kopce a do kopce, z kopce a do kopce, kolem studánky a důchoďáku, s dětmi nebo bez. Dneska jsme se Zůzou řešily, jak asi vypadá, když ta civilizace opravdu zanikne. Jak konkrétně to probíhá. Protože civilizace končí, ale lidi přece žijí dál. I ty dinosauři prý vymírali 40 tisíc let.

Naše 14 letá holčička dneska četla Reflex, byl v něm rozhovor s oblíbenou herečkou Kolářovou. Říkala prý, že jsme jak malé děti, když nedokážeme pochopit, že se máme naočkovat, že naše svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhých. Mluvila o nás s despektem. Zůza povídala, jestli prý není jako malé děcko spíš paní herečka, když si vůbec nic nezjišťuje a klidně jde na injekci a ještě jí neváhá nutit ostatním. Takže antivaxerský dorost bychom tu měli... 

Psala mi dneska jedna známá, že čte mé zápisky a že se v téhle šílené době s přítelem drží zuby nehty a že zná hodně lidí, kteří jsou také rozhodnuti se očkování vyhnout za každou cenu. Ách! To zahřálo u srdíčka...

Včera jsme byli zase v Praze, jezdíme tam jednou týdně na meditace za svojí vlastní podvratnou partičkou. Na oblíbené benzínce prodavačka neměla náhubek. Nikdy ho tam nemají. Vysekla jsem jí poklonu, aby věděla, jakou radost mi tím udělala. "Vy to nemáte povinný?" "Máme, ale jsem tu 12 hodin, v tom se nedá dýchat. Já to nevydržim ani chvilku, hned se mi dělá šoufl!" Vyprávěla taky, jak před hodinou její 65 letá kolegyně dostala šílenej sprďunk od pána s respirátorem. Lidi jsou fakt různý. Četla jsem, že pyšní majitelé Tečky jsou kolikrát naštvaní a odcházejí z podniků, kde není jejich výjimečnost dostatečně zkontrolována. Případně dokážou takovou hospodu udat na hygiénu. Správňáci.

Kamarádky syn pracuje jako číšník. Na kontrolu platnosti certifikátů používá speciální mašinku, co dělá "pink". Svůj mobil. Několik desítek lidí se mu tak denně uloží do telefonu. Má to dobrý, protože když potřebuje jít do kina, najde si podobně starého (tedy mladého) hosta a na jeho čtverec si vyrazí, kam se mu zlíbí. Tomu říkám džídýpíár!

Probírali jsme s Danou různé možnosti, jak se dá leccos vymyslet. A ona se smála, jak jsme my Češi šikovní, že si vždycky nakonec poradíme. Já teda nikam moc necestuju, sedim doma na zadku. Ale mám svý zdroje a vim, že fakt nejsme na světě jediní. Kdo jste četli moje jarní zápisky, jistě si pamatujete, že ségra s rodinou vzala v tom nejhorším lockdownu, kdy jste nesměli přejet mezi okresama, kramle. A bez jediné kontroly odjela hledat štěstí kamkoliv na jih Francie. Její přítel francouzsky umí, a tak si našli vinici, kde se jim líbilo a zašel se zeptat, jestli ho zaměstnají. Zaměstnali. Už pyšně nevypráví o těžkých paletách a o tom, jak čekal dlouho na nakládku (u nás totiž jezdil s dodávkou), teď básní o dubovejch sudech nebo co mi to vlastně posledně ukazoval. Myslím, že si ségra fakt dost polepšila, protože ty historky o ježdění dodávkou byly fakt hodně slabý.

Vyprávěla mi, jak její naprosto neesoterický milý při příjezdu povídal: "Tady v tom zámku budeme jednou bydlet." A co myslíte? Jak se se zimou ochladilo, milí zaměstnavatelé se nad rodinkou, bydlící víc jak půl roku v dodávce, slitovali a za úklidovou protislužbičku nabídli chudáčkům čecháčkům luxusní podkrovní zámecké apartmá. Z jedné strany výhled na moře, z druhé strany hory. 

Lidi jsou tam jako tady. Žádní vakcinační nadšenci, značkovat se nechtějí. Jedna kamarádka má kvalitní podsvětní kontakty a umí leccos sehnat. Ona i všichni kámoši kolem pak obrážejí diskotéky a všechny možné akce s covidpasy na roztodivná arabská jména. Když mi před pár dny volala, říkala, že je zrovna čeká ve vedlejším městě obdoba naší Země živitelky. Šéf půjde za Abduláha. Když kontroloři ten roztomilý rasový nepoměr vidí, zasmějou se a pustí vás normálně dovnitř. 

Taky povídala, jak si Francouzi od začátku prostě nenechali vzít různé akce. Setkávání s ostatními je pro ně tak důležité, že město o velikosti Budějic, které je kousek od nich, se rozhodlo nařízení vlády nerespektovat a vánoční trhy normálně udělat. Vyzývalo i ostatní, ať se k bojkotu připojí. Místní teď paradoxně trochu těží z toho, že je jejich krásná zem plná přistěhovalců. Každá vláda si totiž dvakrát rozmyslí, jestli si naštve partičky bez srdečného, ohleduplného, citového vztahu k nově nabyté vlasti. 

A to se o nás říká, jací jsme rebelové. Kam se hrabeme...

Poprvé za celou dobu jsme poslouchali pořádně pana Kubka. To je ten hodný člověk, co z piety za 40 tisíc mrtvých by rád nastolil diktaturu a zničil životy zbývajícím deseti milionům. Povídal, že se zjistilo, že dobrovolně (jen strašením) naočkovat se nechá 55% lidí. A to je málo. Takže když teď máme 62% naočkováno, 13% už tedy šlo z donucení, proti své vůli. Už se mi z něj ani neudělalo zle. Diskutoval totiž s profesorem Knížákem a právničkou Samkovou. A dostal nakládačku. Čekala jsem, že starý pán umělec, s nadváhou, sotva popadající dech, bude opět vystrašeně horovat pro vakcíny a pro přísnost. Naopak, varoval před totalitou a ponižováním občanů. Říkal, že silný stát tvoří silní občané. Já vím, že teď to tak nevypadá, ale třeba právě teď statisíce z nás tuto svou občanskou sílu a seběvědomí právě nacházejí. 

Třeba se právě teď rodí ta sebevědomá občanská společnost, která si už nedá líbit tu nekonečnou drzost a aroganci všech, které jsme nuceni si sami volit. Případně těch, které jsme ani nevolili, ovšem chovají se tak (třeba pan šéf lékařské komory). Protože to fakt není žádná novinka. Jen jsme byli pořád tak slušní a trpěliví a říkali si: "Tak ať si nakradou, vždyť i my se máme docela dobře."

Nemáme.