Deník Antivakserky 30 - Donutili mě

Chtěla jsem psát o desinformacích, o cenzuře. Budu to muset nechat na jindy, protože dneska se mi vetřelo jiné téma. Svobodná volba. Máme teď pocit, že jsme do něčeho nuceni, že musíme. Když jste se na začátku tečkovací kampaně zeptali lidí, jestli se nechají, někteří vám rovnou řekli že ne, jiní že ano a někteří jakoby čekali, až je stát přinutí. "No, kdyby mi nedovolili cestovat, no kdyby mě chtěli vyhodit z práce, no kdyby..."

Mnoho lidí si tak počkalo na to své donucení s jakýmsi vnitřním úlevným pocitem, že zodpovědnost nebude na nich. "Já nechtěl, oni mě přinutili, to nešlo jinak..." Jenže ono to vždycky jde jinak. Nikdo na vás nemůže provést lékařský zákrok bez vašeho svolení. Znám to z porodnic. Ženu nikdo násilím na kozu nevynese, vždycky si vyleze sama, i když nechce. Nechá se donutit nebo dnes spíše přemluvit po dobrém. Odmala se snažíme být hodné holky, neobtěžovat, nevyčuhovat, a tak poslechneme. Nechceme dělat problémy. Přitom stačí říct ne. Jenže to se bojíme. Co když se mýlím a co když je injekce fakt taková spása... Radši si jí dám, i když nechci. Stejně to nešlo jinak.

Před očkováním podepisujeme informovaný souhlas, tento navíc chytře zprošťuje zodpovědnosti za jakékoliv následky, které člověku experimentální dobrůtka způsobí. Účastníme se tak největšího lékařského pokusu v historii lidstva a to úplně dobrovolně a bez jakýchkoliv záruk. I na tom můžeme vlastně najít něco pozitivního. Víte kolika zvířatům jsme ušetřili utrpení, když se konečně aspoň jedna šmakuláda nezkouší na nich?

Včera jsem koumala další příběhy lidí poškozených vakcínami. Lidí, kteří nadšeně šli pro svou tečku, protože uvěřili vládě, draze zaplacené reklamě a drastické mediální masáži, která nepřipouští jiné řešení. A dneska jsem si uvědomila, že to leccos ukazuje o naší společnosti. Jsme už tak zahledění do svých "chytrých" mobilů, že když nám v nich ukážou injekci jako náramně trendy věc, a když to pár jůtůberů a celebrit posvětí, mnoho z nás už vůbec nepotřebuje přemýšlet. Prostě udělají, co se jim řekne. Důvěřují svému mobilu, je to přece jejich věrný společník, myslí to s nimi dobře. Neopouští je v dobrém ni zlém.

Přitom všichni máme úplně stejnou možnost pochybovat, zkoumat, zjišťovat si. A rozumně posoudit, zda je nebo není pro nás osobně dobré do sebe nechat vpravit něco tak moc nového, neprozkoumaného, neznámého. Ani lékaři, kteří mají plné pusy bezpečnosti a prospěšnosti naprosto netuší, co v injekcích je. Věří vládám a farmaceutickým firmám, že to myslí dobře. A nenesou žádnou odpovědnost. Jednou zkrátka nebude koho soudit, na koho se zlobit. Protože to všichni s náma mysleli tak dobře a všechno přece bylo tak dobrovolné... 

Mnoho odborníků říká, že toto ani není vakcína v klasickém slova smyslu, je to genová terapie. Dříve jsme terapii nasazovali až ve chvíli, kdy byl člověk nemocen. Léky na srdce taky nezobete preventivně, moc dobře víte, že zdravému jedinci mohou velmi ublížit. 

Najednou jsem včera pochopila, že je opravdu věcí každého jednotlivého člověka, jak se svým tělem a životem naloží. Že se nemusím nad nikým dojímat, když pak lituje, že se naočkoval nebo naopak, že se nenaočkoval. Že si svou cestu opravdu vybral, třebas svou nevědomostí. Oba postoje v dnešní době nesou své riziko, ať chceš nebo nechceš. A rozhodujeme každý sám za sebe, i když si můžeme namlouvat, že nás někdo dotlačil. 

Jsme svědky největší duchovní lekce v dějinách lidstva. Jak už jsem psala, všichni jsme na cestě za vysvobozením, probuzením, osvícením, chcete-li. A každý za ním jdeme a nakonec dojdeme. Ovšem je jen otázka za jak dlouho a jak moc strastiplná nebo příjemná tato naše cesta bude. Někdo rovnýma nohama s důvěrou v autority pošupajdí do nového zrození. Někdo občas dostane vyhubováno a nebude smět do kina nebo do restaurace, kde se rozhodli dodržovat nesmysly hlava nehlava. Někdo si bude muset hledat novou ráci. Někdo bude buzerovat a zlostně nadávat na ty, co se nepodrobili jeho vůli. A mnozí stráví zbytek života na vozíčku v bolestivých křečích nebo výčitkami, jak moc ublížili vlastnímu dítěti. Ale výsledek bude stejný.

Jen ta cesta k němu bude pro každého trochu jiná.