Deník Antivakserky 29 - Báli se
Zůza mě vytáhla na dlouhou procházku. Hned za chalupou jsme potkali pana souseda. Toho, co rád nadává. Známe ho dvacet let a celou dobu ho všechno štve. Mě baví, protože teď konečně nenadává na nás, zasr... Pražáky, ale vadí mu nesmysly, co se tu dějou. Bojí se o budoucnost svých dětí a vnoučat. Bojí se, že nebudou mít co jíst, když to takhle povedeme dál. Je to obyčejný chlapík. Ale přesto vnímá to "velký špatný" a ani pravidelná nedělní návštěva kostela ho nedokáže uklidnit a naplnit nadějí.
Povídal, že má kamaráda, co dělá na STK - stanici technické kontroly. Prý z deseti kár sedm neprojde emisemi. Že byla natolik zpřísněna kritéria, že málokterá obstojí. Ať si každý koupí nové auto! Staré vraky nám jen chrlí zplodiny do ovzduší a zvyšují uhlíkovou stopu! Hele, pražáci, nebo snad bruseláci? Já vim, že vám ty vaše vejmysly připadaj z vyhřátý kanceláře s půlmilionovou měsíční rentou jako obzvláště výborný nápad, ale občas by neškodilo sestoupit mezi poddané a zkusit si chodit v jejich botách. Lidi tady na vsi na nový auta prostě nemaj. A myslím, že i hodně lidí z měst. V městě ale můžeš skočit na tramvaj. Tu jezdí bus pětkrát za den, o víkendu vůbec. I lidi na vsi ale potřebujou žít. Jezdí do práce, vozí děti na kroužky, jezdí na nákupy, očkovanci i do kina nebo do bazénu... Fakt chcete, aby se vám několik milionů nevychovanejch buranů nastěhovalo kvůli pohodlnějšímu žití do těch vašich velkoměst?
Připadá mi, jako by úplně přestalo záležet na normálních lidech. Nařízení se zdají čím dál více absurdnější a šílenější. Najednou je normální člověk už nedokáže plnit. Všechno zdražuje...
Na vesnici jsme se stěhovali s ideály, jak budeme chudí a všechno si vypěstujeme. Jenže ty dvě mrkve a tři dýně, co se nám občas urodí, nás opravdu nevytrhnou a auta máme navzdory původním předsevzetím nakonec dvě. Jako většina rodin tady. Když Míra jezdil na přednášky a semináře, byla jsem s třema dětma bez možnosti někam odjet jak bez ruky. Jedno auto je zánovní, ovšem i tak prošlo emisemi jen tak tak. Prý ty přísné požadavky plní s odřenýma ušima i dvouleté škodovky. A pak máme starou obouchanou popelnici, co tu s ní objíždíme pár kilometrů sem a tam. Ani dálniční známku nemá. Je vysoká pravděpodobnost, že v březnu už státní zkouškou neprojde.
Co asi udělá venkovan, když auto potřebuje a na nové nemá? Bude jezdit bez požadované nálepky a doufat, že ho bedlivé oko policisty bude i nadále přehlížet. Protože tady na vsích policajty nepotkáte, jak je dvacet let dlouhých... Když teda není uzávěra okresů a nestojí vám zrovna kousek za barákem. Takže zase budeme všichni jednou nohou v kriminále...
Koukali jsme na netypický dokument o Africe. Žádné hrůzy a děsy, obrázky zničené krajiny, vymírajících živočišných druhů a těžce nemocných dětí olezlých mouchami. Kluk a holka projeli těsně před koráčem černý kontinent na koloběndách. Jejich největší údiv byl, že vůbec není vyprahlý a nebezpečný, jak se nám Evropanům říká. Naopak, že Afrika je úrodná, zelená, lidé přátelští, usměvaví a pohostinní. A svobodní. Páteře jim nedrtí doživotní hypotéky, hlavy jim nelámou nekonečné povinnosti a nařízení. Mají své skromné příbytky, nějakou tu zahrádku a leccos si vypěstují. Jsou to líní lidé, protože nic moc nepotřebují. A narozdíl od nás, pracantů zodpovědných, se chechtají na celé kolo.
Vzpomínám na dětství. Žili jsme v pronajatém 2 plus jedna v klidné ulici naproti parku na Smíchově. Mačkali jsme se na 64 metrech čtverečních i s babičkou, ale mě to nikdy nepřišlo. Zimní boty byly luxusem, na denní nákup jídla jsem měla 50 korun. Málokdy jsem dostala to, co jsem si přála. Na dovolenou jsme nejezdili. Já byla doma nebo ve škole, maximálně s kámoškou z vedlejší ulice na procházce. V pubertě jsem se začala potulovat po Praze. Když jsem si mohla koupit něco v mekáči, byl to pro mě svátek. Jednoduchý, velmi prostý život. Nezářila jsem nadšením jak ti Afričani, ale ani jsem se nebála, že přijdu o své jistoty, že nás vyhodí z bytu, že nebudeme mít co jíst, nebála jsem se budoucnosti. Možná to bylo tím, že jsem byla ještě dítě a děti takové věci naštěstí neřeší.
Jedna známá psala, že z interních vládních zdrojů zaslechla, že kluci tam nahóře měli z té minulé demonstrace pěkně nahnáno. Báli se, že 15000 lidí (najednou je to o 11000 víc?) vtrhne na úřad vlády a čepice věrných ochránců zákona budou lítat na všechny strany. Báli se, protože tentokrát protestovali i vojáci a policajti, mimo jiné... Šmarjá! Nejprve na lidi léta prdíte, strašíte, vyhrožujete a pak se divíte, když už se jim splašej kladívka?
Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. A přitom jsme tak mírumilovný národ...