Deník Antivakserky 27 - Jen pro otrlé 

Dneska byla velká demonstrace v Praze. Podle médií na ní bylo 4000 lidí. Je zajímavé, jak se policajti tak rádi pletou a počty demonstrantů snižujou. Viděla jsem video, kde průvod prochází širokou ulicí před úřadem vlády celých 8 minut. Myslim, že těch tisíců bylo fakt o hodně víc. Možná se hecnu a schválně je spočítam. Ale co oceňuju, je, že na titulcích bylo, že demonstrovali odpůrci povinné vakcinace. Tleskánek! Žádní odpůrci roušek, antivaxeři, ale odpůrci povinného očkování!

Viděla jsem dvě zajímavý videa. Mluvili v nich chlapíci z pohřebních služeb v Anglii. Jeden vyprávěl o desetinásobném nárůstu počtu mrtvě narozených dětí a mnoha případech úmrtí mladých lidí na srdeční potíže. Druhý chlapík sdílel svojí zkušenost s nárůstem počtu úmrtí očkovaných po různých emboliích, mrtvicích atd. V důchoďáku známou máme, chtělo by to ještě znát osobně někoho z pohřební služby, protože tam je všechno vidět hned, tam se nic neutají. 

Co bylo hodně zajímavé, povídal, že si myslí, že vakcíny snižují imunitu očkovaných. A proto hodně lidí kolem něj najednou těžce snáší i obyčejné virózy. Přirovnává to k chemoterapii. Ta, člověku nemocnému rakovinou, také snižuje imunitu tak, že ho pak leccos skolí. Popisoval případy známých, kteří marodí s virózou a třesou se na další dávku očkování v domnění, že je uzdraví nebo co. Taky už jsem slyšela od víc lidí povzdech, že po očku mají covid a litují, že je zastihla Delta dřív než třetí dávka... Někdo nevidí slona, i když mu už stojí na noze.

Taky jsem viděla na videu dvě miminka narozená očkovaným matkám. To už je pohled pro otrlé a to já jsem, otrlá. Jedno miminko mělo křeče, jak jsem to viděla u dospělých na mnoha videích z Ameriky a druhé ošklivé boláky po celém těle. 

Hodně jsem přemýšlela o strachu. Všechno je teď vlastně o strachu. Západní civilizace, tolik pohodlná a zvyklá na své jistoty a bezpečí, se nechala sevřít strachem z nemoci, z bezmoci, ze smrti. A když vás sevře strach, jednáte emocionálně, hystericky, vypínáte myšlení, rozum, logický úsudek. Najednou lidé, kteří se běžně považují za racionální, se nechávají vláčet emocemi. Umře jim osmdesátiletý tatínek a tak se rozhodnou pomstít celému světu za tu nespravedlnost, najít a potrestat viníka. Vždyť tu mohl ještě pár měsíců být, každý den se přece počítá.

Jsou snad malí? Neumějí přijímat život tak, jak je? I se smrtí, která k němu patří?

Paradoxně se teď dostáváme do situace, kdy zavrhovaní odborníci dezinformátoři zachovávají chladnou hlavu a přinášejí nadhled a racionální řešení, zohledňující všechny aspekty problému. A proti nim sedí Kubek nebo jiné strašidlo, do nekonečna blábolící o tom, že sestřičky v nemocnicích padají na hubu. Jasně že padají, když tady nikdo neřeší šíření nemoci, nedostatek zdravotnického personálu a pořád jen všechny děsí. By mě fakt krklo.

Kamarádka chodila po Jindřichovo Hradci a hledala, kde by jí nechali chvíli s dětmi posedět. Legrační je, že z kavárny, kde nechali nás, jí vyhodili. Psala, že to příkré odmítnutí bylo tvrdou ranou jejímu již tak nízkému sebevědomí. Vydala se tedy na doporučení - že tam to neřeší - na místo, kde minule s nepříjemnou přednáškou vyprovodili nás. A v ní bylo plno. Zkusila namátkou kavárnu třetí, krásnou a útulnou a tam byla mile přijata. Ten svět se tak rychle proměňuje, co platí dnes, neplatí zítra. Když to člověk nebere osobně, může si zdarma užít docela zajímavou únikovou hru. 

Poslouchala jsem pro uklidnění předpověď jednoho astrologa na další rok. Taky říkal, že to nejhorší je za námi, že lidé budou víc a víc duchovně růst a probouzet se. Tak snad nás žádné ty koncentráky nečekají. Leda že... by je hvězdy považovaly za pro nás dobré... Pustila jsem si pro srovnání jeho předpověď na rok 2021. A ona byla v podstatě hodně podobná. Hm... Takhle to měla ségra s těma andělama, ve verších jí vždycky sdělili hluboké nekonkrétní moudro, které bylo ovšem vždy uklidňující a povzbuzující. Přemýšlela jsem nad tím uplynulým rokem. Nebyl vlastně vůbec špatný. Zatím se nám nic tak strašného nedělo, naopak - opravdu se od materiálního posouváme víc k duchovnímu, ke vztahům, ke klidu, k jistému sebe-vědomí.

To, co nás celou dobu deptá, je vidina všech těch možných hrůz, které teprve přijdou. Dva roky stresování jsme si vlastně mohli ušetřit a užívat si každý den.  

Co nás nezabije, to nás posílí. Z toho nemám strach. Můžeme se hroutit, můžeme se stresovat, můžeme se bát toho, co ještě přijde. Můžeme se utápět v těch nejstrašnějších představách. Ale všechno těžké, co prožíváme, nám nakonec bude jen a jen ku prospěchu, jiná cesta tady totiž není. Z pohledu buddhismu všichni směřujeme ke stejnému cíli - vysvobození. Po té cestě nejde nejít a nejde po ní jít špatně.

Začíná se s očkováním dětí od 5 let.