Deník Antivakserky 20 - Můj chrám
Zapálili jsme druhou svíčku, holčičky s kámoškama napekly a nazdobily perníčky. Dneska chodí Mikuláš. Děti čertama nestrašíme, na Krampusáky nechodíme. Vědí, že jsou to převlečení lidé, přesto se jich bojí. Nikdy jsme si domů onu bájnou trojici nepozvali, dobrůtky nám nechává za oknem nebo za dveřmi. Za žádnou cenu bych dětem domů nepřivedla cizí, strašidelné bytosti.
Domov je chrám. Nedotknutelný. Tady platí naše pravidla, sem pouštíme jen ty, kteří jsou nám milí. Dneska si to uvědomuju víc než jindy.
Už pár lidí mi říkalo, že se teď v období Adventu raději odpojí od všeho toho šíleného dění na sociálních sítích a někteří to rovnou udělali. Jedna žena mi povídala, že když jí vždycky v noci na mobilu vzbudí nějaká došlá zpráva, nebo upozornění na nový příspěvek, nemůže pak spát.
Je fascinující, s jakou ochotou dovolujeme, aby do našeho posvátného chrámu vstupovali cizí lidé. A navíc mnohdy velmi nemilí. Ve fyzickém světě bychom takovou invazi nikdy nedopustili. S týpkem, co by nám do obýváku nakráčel v zablácených bagančatech, začal se tam roztahovat a hulákat nadávky, bychom vyběhli, že by se nestačil divit.
Pamatuju si na svůj první mobil, obrovskej, tlačítkovej. A ten divnej pocit, že mi to "někde zazvoní", že mi "někdo zavolá". Byla jsem nesvá a nevěděla, co budu dělat, až se to stane. Měla jsem nepříjemný pocit, že mám onu věc vláčet pořád sebou, byl to vetřelec. Do té doby jsem telefonovala jen párkrát, z telefonní budky. Vlastní aparát jsme doma neměli. Dodnes stejně nerada volám. S blízkými lidmi mi to neva, ale když mám mluvit s někým, koho neznám a nevidím, jehož mimiku, gesta, reakce nemůžu odečítat, nejsem ve své kůži.
Přesto jsou mobil, klíče a peněženka pro mě dnes samozřejmou Svatou trojicí, bez které mě z domu nikdo nedostane. Snad jen na procházku po vsi, tam mám ráda klid.
Přemýšlím o tom, jak přeochotně jsme se nechali přesvědčit, že tahle závislost je pro naše dobro, jak přeochotně si namlouváme, že bez toho už to dnes nejde. Nedávno jsme šli kolem restaurace, rodiče s malým miminkem čekali na oběd. První, co mě napadlo: "Asi očkovaný"... A druhý byl ten pohled na ně, oba koukali do svého mobilu. Nevnímali okolí. Starý dobrý časy, když tohle nebylo. To se hypnoticky zíralo jen do televize a tu sebou nikdo tahat naštěstí nemohl. Nikdo vás kvůli důležitému příchozímu hovoru nepřerušil v půli věty.
Pozoruju v sobě tu nutkavou protivnou potřebu kontrolovat, jestli se mnou lidi souhlasí, jestli mě mají rádi. Předpokládám, že na to mají hoši v silikon vely všechny ty speciální algoritmy, aby ona potřeba byla neukojitelná, abychom při pěti "To se mi líbí", příště toužili po šesti a při pěti milionech "Palců nahoru", příště chtěli pět milionů a jeden. A byli vlastně věčně nespokojení. Byly doby, kdy láska jednoho muže a tří dětí normální ženský úplně stačila.
Sama pro sebe si věštím, že Facebook právě dostává svou poslední ránu z milosti. Tím, že se na nás vyprdnul, když jsme ho potřebovali. Tím, že nás odvrhnul jako přísná matka zlobivé dítě, tím, že nás nechává klečet v koutě za špatné názory, najednou zjišťujeme, že to budeme muset nějak zvládnout i bez něj. Prokázal nám nechtěně stejnou službu, jako manžel, který vás patnáct let psychicky a fyzicky týral a teď s prásknutím dveří hrdě odchází za mladší, hezčí a lepší milenkou. Nejprve ho prosíte, ať se vrátí. Ale pak se seberete a uvědomíte si, že bez něj vám je líp. A začnete konečně žít parádní život.
Před touhle krizí všech krizí se povídalo, že jsme nedospělá společnost a naše děti, že jsou nedospělé. Mám pocit, že konečně zrajeme. Začínáme totiž chápat, že se nemusíme před nikým obhajovat, do nekonečna vysvětlovat a nakrucovat, že nás holt nebudou mít všichni rádi.
Že láska jednoho muže a tří dětí je až až.