Deník Antivakserky 2 - Možná že nekecají
Setkání s přáteli. Kecáme, meditujeme a pak zase kecáme. V poslední době nejsme schopni mluvit o ničem jiném než o tom, co se děje kolem nás. Byly časy, kdy byl virus a opatření tématem naprosto každého hovoru. Pak mi přišlo, že se lepšíme a na začátek jakéhokoliv setkání si odbydeme "povinnou" nadávací půlhodinku, po které se už dokážeme bavit i o něčem jiném.
Jenže po roce a tři čtvrtě neustálého omezování, zakazování, přikazování a lhaní už jedeme jak kolovrátky, které ani my sami neumíme zastavit. Podle médií a jejich šílených titulků a čísel nás čeká další temný půlrok tohoto absurdního dramatu bez konce. Nově se chystá lockdown neočkovaných, i přesto, že se ví, že i očkovaní infekci šíří. Máme už všeho plné zuby a nevíme, jak se z labyrintu bez východu vymotat ven. Utéct není kam, celý západní svět totiž hraje podle stejných not.
Dneska jsem slyšela krásný výrok, že jsou mezi námi lidé, kteří vidí tak trochu dopředu a vždy trpí více než ostatní. Byl o Karlu Krylovi, který v době největšího revolučního nadšení hned přispěchal s varováním, ať svou historickou příležitost nepromarníme. Asi jsme jak Kryl, každou radost zkazíme. Když celá tahle paráda začala, tenkrát v březnu roku dvacet, všichni byli plní nadšení ze společného úsilí. Šily se roušky, hospody zdarma vyvářely kvalitní stravu pro zdravotníky a covid byl nepředstavitelný strašák, protože ho zatím nikdo neviděl.
Mysleli jsem si, že přečkáme tři týdny a bude po všem. A my s mužíkem remcali, byli jsme negativní. Říkali jsme, že tohle bude průser a to pořádný, a že to nebude mít konce. Tenkrát bylo ještě moderní být pozitivní, pamatujete? Když byla první karanténa, vysílali jsme každý den online meditaci na povzbuzení. Po dvou, třech týdnech jsme toho museli nechat, nedokázali jsme dál šířit naději. Hluboce nás zneklidňovalo, že nikdo nikdy neřekl, čím přesně celá tahle katastrofóza skončí.
Za ty skoro dva roky se z hlubin naší psychiky plynule vynořují nejtěžší témata, největší strachy. Už jsme přijali svou bezmoc, pochopili že si tu svou realitu zas až tolik netvoříme, že je náš život okrajován o další a další svobody a my nemůžeme vůbec nic. Zkrátili jsme plánování z ročních či půlročních intervalů na úseky denní až půldenní. Nikdo neví, co bude zítra, natož za šest měsíců. Oukej, dobré duchovní cvičení. Pak jsme schroustali to, že nás s vysokou pravděpodobností nečekají žádné skvělé zítřky. Náš stát zasekl tak obrovskou sekeru, že jí ani naši potomci nezatáhnou. A nakonec jsme museli akceptovat i to, že naše milované děti možná čeká hodně temná budoucnost. Všechno se zdražuje, tu nejsou k dostání cihly, tu papír na tištění knih, za chvíli možná zase budeme stát frontu na banány. A aby toho nebylo málo, teď nás čeká něco dříve nepředstavitelného, musíme snést své ponížení. A to je pěkně horký brambor.
Tak, jak se k nám dnes chovají někteří lidé, se k slušným, docela majetným, vzdělaným, skromným, daně platícím lidem v dospělosti už nikdo nechová. Naposledy jsme onen dávno zapomenutý pocit zažili před pár lety, kdy jsme zdědili exekuci. Těžká bota vymahače se rozhodla nás rozdrtit bez ohledu na to, že jsme samozřejmě počítali s tím, že zděděné dluhy čestně vypořádáme. Mohli jsme alespoň na chvilku okusit, jak je nakládáno s občany, kterými stát opovrhuje. Navíc jsme mohli tvrdě pocítit, jak uboze a protiprávně se chová exekutorská šlechta. A teď to máme nanovo... Opovržení, které nám teď stát a potažmo i obyčejní lidé projevují, je zcela novou zkušeností.
Dneska vyrazily desetitisíce lidí demonstrovat - považte bez roušek a rozestupů - a asi hlavně proto, že se zrovna mění vláda, nedošlo ani v Praze na Staromáku k žádnému násilí. Díky spojené snaze několika stran byl ze Strakovky konečně po osmi letech vypakován oligarchický koblihář, roztomile proslulý mimo jiné svou neschopností dát dohromady jedinou souvislou, smysluplnou, českou větu. Chtěli jsme jít taky podpořit konec nesmyslu jménem pandemie, ale přiznám se, že jsem měla strach. Že policie zablokuje východy a vyprovokuje reakci, aby mohla exemplárně potrestat všechny, kdo jen "nezodpovědně rozšiřují virus a přidělávají tak práci už tolik zkoušeným zdravotníkům". Protože přesně tak to proběhlo minule. Samozřejmě s dostatečně odsuzujícími články v denním tisku.
Ale když to teď píšu, uvědomuju si, že je tu možná místo pro malou naději, že s novou vládou se poměry změní. Možná už tahle "pokojná" demonstrace tisíců nespokojených občanů je první vlaštovka. Možná budoucí vláda nekecá, když teď slibuje, že zajistí dodržování práva.
Zákony a ústava totiž musí platit pro všechny, ne jen pro ty, kteří se podrobí státem předepsanému lékařskému úkonu.