Deník Antivakserky 18 - Poslušně hlásím
Dneska jsem hodně přemýšlela o poslušnosti. Hodně se nám poslední dva roky vyčítá, že jsme neposlušní, že švejkujeme, podívejte se na Rakušáky a Němce. To jsou jiní kanci než my! Co se jim řekne, to udělají! Kdybysme poslouchali a dodržovali nařízení, už by tady žádná epidemie nebyla. Já mám spíš pocit, že náš problém je právě opačný. Jsme poslušní příliš.
Kamarádky jedenáctileté dceři učitelka ve škole vyprávěla, že kdyby všichni nosili roušky, už tu covid není.
Kdyby roušky fungovaly, už tu covid není.
Jedna žena vyprávěla mému muži příběh o tom, jak jela v noci autobusem úplně sama a kvůli tomu, že neměla respirátor, na ní řidič zavolal policejní hlídku. Policisté jí vyvlekli ven, nasadili jí pouta a nacpali do svého auta. Jedna ruka se jí z pout uvolnila, a tak použili jakýsi speciální chvat, kterým jí zatlačili loktem na krk, aby jí zpacifikovali.
Asi úplně nejvíc mě na současné pandemii šokovalo a překvapilo na nás lidech to, jak nekonečně poslušní dokážeme být. Rozkazy plníme naprosto bez rozmyslu a to i ty hodně blbé. Necháváme se sebou smýkat na levo, na pravo, i když opatření nedávají valný smysl a nemoc se šíří vesele dál. A když dojde na argumentaci, jako stroje opakujeme fráze, které jsme už stokrát slyšeli omílat v médiích. "Věřte vědcům, Moje rouška chrání tebe..., Vakcína není experimentální a je 100% bezpečná a účinná, Zatím nikoho nezabila atd. atd."
Opravdu jsem si myslela, že zvěrstva v minulosti páchaná, třeba ve světových válkách, všechny ty koncentráky a nelidské vybíjení nevinných, nás poučilo natolik, že už nikdy nedokážeme (alespoň my na vyspělém západě) nikomu ubližovat, nikoho osočovat nebo jakkoliv omezovat v právech, pokud neprovedl něco opravdu hrozného. Všichni máme tak nějak v genech zapsané poválečné vymlouvání vojáků, velitelů a různých nacistických pohlavárů na to, že jen "plnili rozkaz". Když plníte rozkaz, přestáváte být člověkem?
Zaujaly mě experimenty, ve kterých se právě poslušnost lidí testovala... Jeden, jednoduchý a nedávno provedený, pod vedením Jonaha Bergera, profesora na Wharton School (University of Pensylvania), probíhal takto: Do čekárny plné herců přišla žena. Posadila se. Nato se ozvalo jakési zabzučení a všichni herci se postavili a zase si sedli. Pacientka na ostatní koukala překvapeně, ovšem na páté zabzučení se váhavě postavila s nimi. Poté už si stoupala automaticky. Čekárna se po nějaké době vyprázdnila a žena tam zůstala sama. Začali přicházet další nic netušící pacienti. A hádejte co? Žena dál vstávala na signál a navíc to naučila i všechny příchozí. Její neprůstřelná argumentace: "Tak to dělají všichni" každého rychle přesvědčila.
Od pravěku jsme zkrátka naprogramováni jako lidstvo na to, abychom napodobovali ostatní a dělali to, co ostatní dělají. Předpokládám, že je to strategie, která nám umožnila společně přežít náročné podmínky, kterými jsme si jako druh museli projít. Ovšem, už nejsme v jeskyni, mohli bychom trochu pokročit a občas nějakou vlastní úvahu vyprodukovat...
Další, ještě děsivější experiment učinil Stanley Milgram v roce 1963, aby vysvětlil, jak byl možný holokaust. U velké krabice s tlačítky sedí nic netušící zkoumaný subjekt, člověk, který je přesvědčen o tom, že je učitel a svému žákovi na druhé straně telefonní linky za každou špatnou odpověď dává elektrický šok o různé hodnotě. Experimentátor "učiteli" sdělil, že šoky mohou být velice bolestivé, ale nezanechají trvalé následky. Úplně vpravo má tlačítko označené "Danger", 450 V, životu nebezpečno. U stolečku vedle sedí člověk v bílém plášti a něco si píše.
Vidíme zoufalého učitele, s hlavou v dlaních, který se podívá na "vědce" a ptá se ho, co má dělat. On jen tak pokyne, "pokračujte, je to na vás". Ani ho nijak zvlášť nehecuje. A učitel dál dává žákovi šoky, ve sluchátkách slyší jeho nářek a slyší, jak bolestí buší do zdi. Chápete, za špatnou odpověď!!!
Člověk odmítá uvěřit, že všichni účastníci pokračovali až do 300 V a 65% z nich až na konec stupnice. Experiment byl už od té doby zopakován s různými lidmi v různých zemích a pokaždé se stejným výsledkem.
A když už jsme se tady v poslední době tak pěkně rozdělili na bachaře a vězně, je dobré si připomenout jeden z nejznámějších a nejkontroverznějších pokusů z roku 1971, který je známý jako Stanfordský vězeňský experiment. Vysokoškolský profesor Phillip Zimbardo vybral ze studentských dobrovolníků 12 vězňů a 12 dozorců. Celý proces zašel tak daleko, že ho nakonec kvůli neočekávané krutosti dozorců a špatnému psychickému stavu všech účastníků musela už po šesti dnech ukončit budoucí žena profesora, účastníci už to sami nedokázali.
Tak to držíme docela dlouho... Asi bychom potřebovali novou paní Zimbardovou...