Deník Antivakserky 17 - Máme o tebe strach
Spiklenecky na sebe mrkáme přes poštovní přepážku. Tady jsou všichni naočkovaní, já jediná ne. Rozhodně nechci a celá moje rodina taky ne. Táta je nad šedesát a říkal, co to je za demokracii, to jsme nemuseli zvonit klíčema, aby nás teď nutili píchat si do těla něco, co nechceme... Brácha dělá sanitáře v nemocnici. Třetina doktorů se prý očkovat nedá, raději dají výpověď.
Nedávno mi volala jiná paní a povídala, jakou radost má, když dneska narazí na někoho podobně naladěného. Povzbuzujeme jeden druhého a jsme rádi, že se máme. Společně se podivujeme, s jakou nenávistí jsou schopní vaxeři vystupovat a hovořit o těch, kteří nemají zájem. Protože my vůči nim žádnou zášť ani vztek necítíme. Jediné, co nás dovede zvednout ze židle, je to, když se nás někdo snaží nutit. Každý ať si se svým zdravím dělá to, co uzná za vhodné a prospěšné. Protože každý se svým vlastním zdravím bude muset žít. Do toho vám nikdo nemůže přece mluvit.
Krásně jsme se se Zůzou prošli večerní Třeboní, stromeček na náměstí svítil, potkali jsme i pár lidí. Nejlíp si popovídáme, když vypadneme ven od všech těch obrazovek, které tak rády poutají naší pozornost. Bych si nafackovala, tolik mě nebaví do toho čumět, ale musim. Už jsem přemejšlela o tom, že bych vypnula wifinu. A bylo by. Schválně jak dlouho by trvalo, než bych ji pod nějakou děsně důležitou záminkou běžela zapnout.
Dneska mi psala jedna známá o tom, jak se jí kamarádi snaží přesvědčovat, aby se naočkovala. Od kamaráda z Rakouska, kterého neviděla dva roky, dostala smsku. V první chvíli měla pocit, že jí napsal nějaký stroj, ale pak pochopila, že je opravdu dílem ohoho tolik starostlivého přítele.
"Ahoj, jak se máš? Radím ti, ať se necháš dát očkovat. Nedávno jsem se nakazil KORONOU. Byla to pro mě složitá a nebezpečná situace. Naštěstí jsem očkovaný. To mi pomohlo uzdravit se bez toho, abych šel do nemocnice. Měj se hezky."
Jiný kamarád jí posílá srdceryvné příběhy nemocných lidí...
To je zajímavé, já jsem asi každému ukradená, v mobilu ani jedna reklamní smska.
Mám ještě jednu kamarádku. V široké daleké rodině je jediná, která nešla na Tečky. Když jí dospělá dcera oznámila, že půjde, několik dní brečela. Bojí se o ní. A milovaná a milující dcera se zase na oplátku bojí o svou mámu. Že jí čekají všechny ty hrůzy, o kterých denodenně všude slyší a čte. Má přece nadváhu, je v rizikové skupině, jasná kandidátka na smrt. Nechápe, jak může být tak klidná a nevyužít příležitost se chránit, když stačí tak málo.
Dneska jsem tak trochu nakoukla do myšlení těch, pro které je vakcinace jediná cesta ven. Jsou to inteligentní lidé zvyklí hledat jasná, jednoznačná řešení. Když potřebujete zašroubovat vrut do dřeva, použijete šroubovák. Jasné jak facka. Proč byste vymýšleli nějaké složitosti? Tady jsou odborníci, kteří říkají, že díky proočkovanosti zmizí problém s covidem. A oni těmto expertům věří, není důvod pochybovat. Ostatní odborníci, třeba ti, kteří říkají, že očkování uprostřed epidemie vede ke vzniku mutací, byli šikovně hned na začátku vyřazeni ze zorného pole mnoha lidí a dnes jsou označováni za zbytečné potížisty a pomatené blázny.
Mám kamaráda z mládí, četl mé jarní blogy. Fňukala jsem tam, že mam bolavou bouli v podpaždí a první, co mě napadlo, byla samozřejmě rakovina a rychlá, leč trýznivá smrt. Po stopadesáti letech mi pak od něj najednou přišla zpráva: "Hoj, nevím jakej máš vztah se svojí doktorkou, ale měla bys ji navštívit. Moje žena měla bolavou bulku v podpaží a vyděšená letěla k doktorce a byl to jenom zánět potní žlázy. Před měsícem mi umřela na rakovinu maminka, protože si tak dlouho říkala ,,že to je jenom" až už bylo pozdě."
Vztah se svojí doktorkou mám výborný, děkuji za optání. Ale nemyslím si, že je ta dobrá duše ještě na živu a nehodlám to zjišťovat. Naposledy jsme se viděli, když jsem si byla pro razítko na přihlášku na vysokou školu. Ani si nevybavím její obličej nebo její tehdejší přibližné stáří. Kamarád mi ještě starostlivě sdělil, že to asi neni dobrý, nechodit k doktorovi a pak už mě jako beznadějný případ ponechal mému s největší pravděpodobností velice truchlivému osudu.
Připadá mi, že se motám v kruhu. Píšu pořád o tom samém. Protože přemýšlím pořád o tom samém. Pokrok je, že se už nebudím s nechutí být tady další den. Někde jsem četla, jak jsou pro ženu důležité ruční práce, asi se pustim zase do šití a háčkování. Nemusím řešit všechny problémy světa, jsem jen obyčejná ženská v domácnosti. Slepice. Měla bych se podle toho chovat.
Prosímvás, až o mě budete mít strach, nechte si ho pro sebe. Víte jak jsem vnímavá...