Deník Antivakserky 15 - Vysvobození
Můj test dorazil. Taky negativní. Tušila jsem to. Asi bych moc zlenivěla, kdybych měla ten správnej kód v mobilu, kterej stejně nemám. Prosím vás, jak se ta tečka natlačí do třicettřidesítky?Předevčírem jsem pochopila, že tohle všechno je jen hra. Uviděla jsem ji, uvědomila jsem si ji. A včera jsem se posunula o kousek dál. Já tu hru vlastně vůbec hrát nemusím.
Něco ve mně se vysvobodilo. Neumím přesně popsat, co. Ale ta dvouletá tíha, bezmoc, nespravedlnost, strach a nejistota - to vše zmizelo. Nemusela jsem se nijak snažit, nemusela jsem něco konkrétního udělat. Svět je pořád stejný, ale najednou můžu žít svůj život dál.
A ta nemoc... Nemusela jsem nic udělat, nic si přát, nic měnit, nic si uvědomovat. Najednou samo od sebe se stalo to, že zmizelo moje zaujetí jakoukoliv nemocí. Přestala mě zajímat a i když mám trochu kašel, cítím se zdravá, svobodná.
Opravdu jsme schopní se do nekonečna dohadovat o tom, že kvůli několika desítkám tisícům mrtvých budeme terorizovat, ničit a kontrolovat deset milionů lidí? Jak kdo chce.
Najednou nejsem schopná pochopit, čeho se kdo bojí. Není se čeho bát, není na co čekat. Je nás tady mnoho milionů lidí, kteří radši drží pusu, ve strachu že... Je nás tady mnoho milionů lidí...
Vy víte, že já neustále potkávám úžasné lidi. Když si nad tím tak přemýšlím, je vůbec někdo neúžasný a nezajímavý? Až někoho takového najdu, dám vědět. Tak tedy - v Borovanech, v malém městečku kousek od nás, bylo papírnictví a hračkářství. Nic tam neměli, jen pár čínských šmejdů a tak tam nikdo léta nechodil. Před pár měsíci se objevila paní přibližně mého věku a otevřela si nový obchod. Hned jsme jí vyrazili udělat útratu.
Její obchůdek je teď parádní, přímo nejparádnější, prakticky vůbec se nehodí do malého zaprděného městečka. Tady si chcete koupit úplně všechno. Očumujete, osaháváte, obcházíte a většinu z těch věcí potřebujete.
Naštěstí jsem dnes vyrazila bez dětí. I tak jsem peněženku vybrakovala do dna, platí se tam po staru. Paní mluví velmi rozvláčně a chvíli nevíte, co vlastně chce říct. Ale když máte trpělivost, dozvíte se něco, co se jinde nedozvíte. Miluje krámky, které vypadají jinak než ty ostatní. Útulně. Jako příklad mi uváděla jeden parádní, který viděla v rakouském městečku Weitra - stará almárka, gaučík, věci jakoby ledabyle rozložené na krásném starém stole... Miluje kvalitní, kreativní hračky. Miluje věci, které jinde nenajdete. Jde přímo proti proudu současné uniformity a stejnosti.
Nikdy jsem takto o obchodech nepřemýšlela. Neřeším, jak papírnictví nebo hračkářství vypadá, nakoupím a jdu. Ale co kdybych se tam cítila dobře, co kdybych hodinu obcházela a koumala, co všechno vidím? Co kdybych si na chvíli sedla na gaučíku s kafčem a popovídala si s prodavačkou nadšenou z toho, co tu všechno pro vás má. Povídala mi, že dřív všechny ty parádní věci chtěla mít doma, ale teď už je nepotřebuje, že je spokojená, když je má v krámku.
Naneštěstí je prostor obchodu příliš malý. Plánuje vystavit nějaké obrázky od šikovné kamarádky, udělat koutek s kafíčkem. Prodávat i originální, dražší parádní věcičky. Ručně vyráběné diáře, ručně šité panenky od paní odvedle...
Říkám si, jak moc jsme omezeni ve svých představách. Nedávno jsem to uviděla v porodnici a pojala jsem touhu navrhnout ideální místo, kde by ženy mohly přivádět na svět své děti. Ale nevím, jestli bych dokázala opustit zajeté koleje... Tahle žena vyrůstala v malé vesničce, žije tam celý život. Není to žádná zcestovalá supervystudovaná superinteligentní osoba. Obyčejná žena, přesto neuvěřitelně nadčasová.
Poslouchala jsem rozhovor s Jardou Duškem. Né vždycky na něj mám náladu. Ale teď to sedlo. Povídal, že celé dění kolem covidu je tu jen proto, abychom se zabavili a nevšímali si toho, co se skutečně děje. A možná je už pokusem o přípravu na to, co nás čeká. Jsou totiž někteří lidé na planetě, kteří by rádi, abychom se překlopili v technologickou civilizaci, založenou ryze na racionalitě. Tady nemají žádné emoce, intuice, individualita, místo. Důležité je bezpečí a kontrola. Tento vývoj probíhá už vélmi dlouhou dobu. Podle Rudolfa Steinera skončilo svobodné myšlení nejpozději s nástupem rozhlasu, který našim prababičkám a pradědečkům jako první začal říkat, co si mají myslet a jak věci jsou.
Teď s covidem se obě party - ta založená na racionalitě a ta založená na emocích, mohly pěkně vyhranit, vyrýsovat, ukázat. Nedávno jsme slyšeli ekonoma Sedláčka. Je jeden z těch, co říkají, že budeme žít už jen v onlinu, že nebudeme potřebovat těla a jak to bude skvělé. Ať si pro mě za mě žije třeba v ledničce.
Já si ponechám raději závan větru, dětský smích, zpěv ptáků.... Co vy?