Deník Antivakserky 12 - Marodim
V určitém ohledu jsou to krásné chvilky. Můžu si bez výčitek zalézt do postele a číst si. Není mi nijak děsně, bolení v krku, rýma a divnej pocit po těle. Dopoledne jsem koumala, jak je to s PCR testy, jedinou vstupenkou do normálního života na dalšího půl roku. Nestačim se divit. Když se dneska objednám, půjdu na šťouradlo příští pátek, skoro za týden.
Do té doby si můžu vlastně beztrestně hopsat po světě s koronáčem. Jelikož nemám doktora, test by mě stál kolem 800 Káčé. Vymyslela jsem tedy strategii, že objednám Zůzu, která má taky rýmu a má to zadarmo. Když bude pozitivní, budu pak mít test zadarmo i já. Jestli jsem to správně pochopila.
Při přemýtání o nemoci se do mě opět zakousla beznaděj. Co když marodím zbytečně a koráč to není? A mám si přát rychlé uzdravení, když se pak může stát, že v okamžiku, kdy půjdu na test, už ve mně případně žádné viry nebudou? A když teď projdu nákazou a nestihnu mít pozitivní test, díky protilátkám pak budu mít na dlouho smouloch... Popravdě, nebaví mě s nima tuhle pitomou hru bez východiska vůbec hrát. Nikam to nevede, jen je víc a víc nemocnejch.
Ráno jsem absolvovala pravidelné debatní kolečko na facebooku s jedním zarputilým zastáncem očkování a opatření. Tihle vysokoškoláci těsně po škole, co od svého notebooku, popíjejíce v oblíbené kavárně café latté tak rádi hodnotí něco, o čem vůbec nic neví, mě děsí. To je naše budoucnost? Lidi, co neváhají druhým zakazovat, nařizovat a provádět lékařské úkony proti jejich vůli?
Vím, že je to zbytečná činnost, přesto se občas nechám strhnout a i když je pro mě tenhle slovní zápas v karate nakonec vždycky frustrující, považuju za jeho hlavní přínos to, že si brousím své vlastní argumenty a poznávám ty v zákopu na opačné straně bojiště. Všichni chceme to samé. Žít zase normální život bez viru a opatření. To bychom si měli ujasnit. Ideální řešení zkrátka nemůžeme postavit na útlaku a diskriminaci statisíců nebo milionů lidí. Takové řešení bychom měli hned vyškrtnout jako nepřijatelné. Hotovson.
Přesto po sobě házíme granáty a když někdo z nás náhodou vystrčí hlavu ze zákopu, už kolem sviští dobře mířená kulka. Nemůžu se zbavit hluboké obavy, že my neočkovaní už ze svého zákopu nevylezeme a privilegovaní budou chodit po chodníčkách nad našimi hlavami a žít své normální životy, blahosklonně se domnívajíce, že jsme si svou situaci dobrovolně vybrali.
Dočetla jsem knihu, kterou jsem měla už dlouho rozečtenou. Těžko se mi teď soustředí na cokoliv, už pár měsíců mám poruchu pozornosti. Ale přinutila jsem se. Číst o normálním světě bez QR kódů, náhubků a injekcí mě bolí. A v posledních pár dnech už vůbec nedokážu slyšet, vidět ani číst nic o válce, o Židech. Jejich osud mi připadá tak moc podobný tomu našemu, že ve mně vyvolává příliš velkou úzkost. Z Reflexu na mě vypadl článek o pevnosti Terezín, se zmínkou o propagačním filmu "Vůdce daroval židům město." O tom, jak židé byli nuceni pod pohrůžkou trestu smrti hrát divadýlko pro vyslance Červeného kříže, který byl s podmínkami v táboře náramně spokojen. Co si jako myslel? Že tam takhle na hromadě žijou dobrovolně?
Kamarádky muž Petr je jediný ve firmě neočkován. Ze začátku ho brali jako neškodné povyražení, ale v současné době už se nepochopení kolegů zvyšuje. Copak nevidí ty počty mrtvých v nemocnicích? Co je to za člověka? Jelikož se pravidelný vánoční večírek koná v restauraci a do restaurací člověk bez rozkostičkovaného čtverečku v mobilu prostě nemůže, Petr se holt letos nezúčastní. Přitom s nimi tráví celé dny v kanceláři.
Končim s depkama a jdu tvořit nový svět. Mám přání. Ať pravda vyjde co nejdříve najevo a lidé se proberou. Očkovaní i neočkovaní, pořád jsme stejní lidé, se stejnými touhami a potřebami. Ať se zase začneme k sobě chovat jako lidi. Ať dokážeme vnímat a respektovat volby ostatních a případně se statečně postavit za nalezení ideálního řešení. Takového, které nebude nikoho diskriminovat.
Protože samotka byla vždycky ten nejtěžší trest.
P. S. Jdu na samotku s další knihou.