Deník Antivakserky 1 - Jak ten Jára

V květnu jsem došla do okamžiku, kdy už tak nějak nebyl důvod pokračovat v psaní deníkových záznamů. Vše vypadalo nadějněji, své bagety jsme si vzpupně v klidu žvýkali na čerstvě se zelenajícím trávníku a mysleli si, že už nám není co vzít. Mýlila jsem se.

Monča říkala, že jí moje pravidelné zápisky chybí. A to neměla dělat. Uvědomila jsem si, že jsem zase po téměř roce na stejné startovní čáře jako v březnu, kdy jsem začínala se psaním. V mé hlavě to vypadá jako na nějakém obrovském smetišti slov a vět. Argumenty se hádají jeden s druhým, černé scénáře budoucnosti né a né zblednout. Večer jdu spát s blbou náladou a ráno vstávám s nově nabytým vědomím, že to vše opravdu nebyl jen zlý sen. Další den v ráji.

Zatímco na jaře jsme byli ještě všichni sešikovaní do jedné party, naštvaní nejprve na Číňany, pak na lyžaře a dovolenkáře, s podzimem se nepřítel nebezpečně přiblížil. Mnozí, frustrovaní nekonečnými omezeními a strachem, získali možnost si to s protivníkem konečně vyřídit tváří v tvář. Pronikl totiž do našich řad, asimiloval se, a co hůř, můžete ho mít doma a ani o tom nevíte. Podezíravě zkoumáte své sousedy, známé, kolegy v práci... Nikdo si před ním nemůže být jist. Má různá jména: Antivaxer, Odpírač, Konspirátor... sem si teď můžete doplnit jakoukoliv špatnou vlastnost, která vás napadne...

Kdo se chtěl vakcinovat, udělal to. Kdo nechtěl, na toho se přitlačilo. Propagační kafemlýnek v médiích jede jako jeho dávný předchůdce, který nakonec osolil celé moře ve Fimfáru. Však on si každý to dobrovolné očkování nakonec dá, když bude chtít chodit do práce nebo s dětmi občas do kina... Posledním hitem jsou reklamní mrtvoly, které když ještě byly živolami, uvěřily desinformacím a konspiracím a nebo snad z lenosti - kdo ví - na pigáro nedošly a všichni se podívejte, jak špatně dopadly... 

Do hospod, bazénů, kina, prostě všude, musíte mít potvrzení o očkování, případně o den starém testu, který jste si sami zaplatili.

Velmi správně jste jistě vyhodnotili mé fňukání a pochopili, že já patřím do party nezodpovědné, méněcenné, sobecké a... zkrátka, jsem antivax.

Dneska nám psal jeden očkovaný kamarád, že jede do Kaprunu. Ušklíbli jsme se, že my můžeme frčet leda do Kaprounu. Je mi jasné, že psát sem vtípek, který pochopí jen jihočeši, je hodně odvážné, ale myslím, že skvěle ukazuje naši současnou situaci. Pro vás neznalé - Kaproun je krásná romantická zastávka úzkokolejky kousek od Jindřichova Hradce. Je zajímavý mimo jiné tím, že tam najdete sochu Járy Cimrmana, která ho zachytila v né příliš lichotivé situaci, pár chvil poté, co byl vyloučen z přepravy, tedy vyhozen z vlaku a leží řádně nakopnut do pozadí, tváří k zemi.

Nakonec nezbývá než se přiznat ještě k jedné závažné charakterové vadě. Přestala jsem se orientovat v tom, co se smí a co nesmí psát do blogů a na sociální sítě. Cenzura, které se dnes šikovně říká porušování pravidel komunity, případně porušování kodexu blogera, vám klidně smaže naprosto cokoliv, co nepodporuje oficiální názor ve stylu: "očkujte se nebo umřete". A tak si říkám, že na facebooku s vysokou pravděpodobností dlouho nevydržím. Po zkušenostech z jara si už ani netroufám na blog.idnes. Nechci přemýšlet nad každým slovem a koumat, jak mezi řádky vtěsnat svůj opravdový názor. Proto, jestli budete chtít číst další díl, doporučuji jít rovnou ke zdroji.

Někdy mám pocit, že jsme teď jak ten Jára... 

P. S. Ten obrázek nahoře je z filmu Králíček Jojo, doporučuju. Je legrační. Tam taky blbli, ale nakonec toho nechali.