Bůhví, jak to je!

Mám kamarádku, říkejme jí Pája. Před lety sdílela na síti nejstrašnější fotku, jakou jsem do té doby viděla. Zcela bez varování na mě mezi reklamami na fusekle a příspěvky z dovolených vyskočila mrtvá mladá žena, ležící na zemi. Po ní se plazilo její miminko, dožadujíc se kojení. Nevím, z jaké války tahle fotka byla, ale zasáhla mě totálně.

Když nás tu dva roky naše demokratické vlády deptaly covidovými opatřeními, Pája hudrovala. Pořád si na něco ve svých příspěvcích stěžovala. Líbilo se mi to, protože sama jsem prožívala velkou nejistotu a rozčarování z autorit. V tom, co se dělo, jsem neviděla smysl a logiku. Moje důvěra ve sdělovací prostředky a lidi, kteří nám vládnou, postupně padala hluboko do mínusových hodnot.

A pak přišel den, kdy tatíčkovi Rusovi definitivně došla trpělivost a z nějakého - pro sebe logického - důvodu vyslal své věrné souputníky zachránit mladšího, hloupějšího a dlouhodobě neposlušného bratra Ukrajince. Místo cukru zvolil bič a začalo pravé peklo středověkých rozměrů. Druhá světová válka v přímém přenosu. Se vším všudy. Rozbité baráky, uprchlíci, znásilněné ženy (a podle všeho bohužel i děti), lidé zabití s rukama svázanýma za zády, ležící na ulicích, masové hroby.

Mysl moderního člověka se zdráhá uvěřit vlastním očím. Šok je pro většinu z nás nesnesitelný. Nelidské krutosti "zachránců" se zdráháme uvěřit. A tak jí prostě nevěříme.

I Pája, za ta léta s covidem zvyklá na to, že jí všichni lhali, nehodlá skočit na válečnou propagandu a rozhodla se zaujmout dle svého názoru střízlivý postoj. Není jediná.

"Nic není černobílé... Oni si za to ti Ukrajinci určitě nějak můžou sami... Bůhví, jak to vlastně je... To není naše válka... Hlavně zůstat ve svém středu... Na Ukrajině se tajně vyráběly biologické zbraně... Za všechno může USA... Takhle to holt vypadá, když se svět osvobozuje od reptiliánů... Beztak si to tam úkáčka vybombardovali sami!" množí se chytré hlasy pochybovačů, znalých "skutečného" konspiračního pozadí celého světa. Někteří dokonce nešetří obdivem k největšímu žijícímu mírotvorci. I když i oni se musí začít skrývat, protože svoboda slova (podle nich) zmizela a za popírání války nebo její propagaci hrozí dokonce kriminál.

I já jsem na začátku prožila pár dní, kdy jsem se snažila najít rozumné vysvětlení celé situace a nějak těm nepochopitelným hrůzám přijít na kloub. "Jsou tam nacisti, pan P. jde hlavně po nich. Obyčejných lidí se válka vůbec nedotkne." Vykládala jsem svému mužíčkovi, co jsem si na různých neoficiálních místech přečetla. Pro uklidnění jsem si poslechla i velmi věcný a přesvědčivý proslov ruského cara. Můj muž je o pár let starší a leccos zažil. Třeba i bratrské vymývání mozků před osmdesátým devátým. Koukal na mě jak na blázna a nabádal mě, že jedno je jisté, rusům se nedá věřit ani dobrý den. Připadal mi protivnej, nepřátelskej, lidi se přece mění, rus před třiceti lety už není ten samý rus, co dnes...

Postupem času se pravda ukazovala v celé své kráse.

Teď už mám v mysli jinou fotografii. Ani vám jí nechci popisovat. Nepředstavitelná hrůza hrůz, jak z nejstrašnějšího filmu. Na téhle je tříletá holčička, která bohužel neměla štěstí na rychlou milosrdnou smrt.

Proč to píšu? V mém zmatku mi hned ze začátku pomohl papež František. Vyhlásil do světa přání, ať mocní okamžitě zastaví válku, která působí nezměrné lidské utrpení. Tečka. Neřešil, jak konflikt vznikl, jaké má podhoubí, kdo za něj vlastně může a že si ukrajinci teď musí vyžrat svou karmu. Řekl jasné stop! Upřednostnil milosrdenství před racionalitou.

Ani Pája před lety nepotřebovala znát pozadí onoho tragického příběhu. Nehledala odůvodnění, nehledala výmluvy. Tehdy ještě cítila, vnímala, nebála se utrpení a vlastní bezmoci, které z té jedné válečné momentky plynuly. Přemýšlela jsem, co se změnilo. V nás? V těch, kteří obhajují nebo alespoň jaksi zvráceně chápou trýznění a zabíjení nevinných...

Lidská psychika je úžasný a velmi jemně vyladěný nástroj. Dokáže "vykrýt" to, co by se nás mohlo příliš dotknout, zranit... Máme své obranné mechanismy. Mně zaujaly hlavně popření a racionalizace. Tady si pomůžu popisem, kteří vytvořili pánové chytřejší než já:

Popření je "jednoduchá obrana, kdy dotyčný nechce uznat nebo vnímat nějakou frustrující skutečnost; zavře před ní oči. Příkladem může být dlouholetý silný kuřák, který věří, že neonemocní karcinomem plic, protože v jeho rodině ho přece nikdy nikdo neměl. Tečka."

Racionalizace je "velmi často používaný obranný mechanismus; znamená vysvětlit něco neakceptovatelného, nepříjemného přijatelným způsobem - zanedbávání dítěte tak může být vysvětlováno tím, že potřebuje více samostatnosti."

Před několika lety jsem po alkoholickém strýčkovi zdědili podíl na domečku. Byl zatížen exekucemi. Neměli jsme tenkrát moc peněz a dluhy ve výši několika desítek tisíc pro nás byly příliš velkým soustem. Byli jsme připraveni závazky postupně splácet. Netušili jsme ovšem, jak krutě a nesmyslně u nás exekuční praxe funguje. V pátek odpoledne nám bez varování zablokovali účty. Prožili jsme víkend v hrůze, co si se třemi dětmi počneme a o co všechno nás nespravedlivý stát ještě připraví. Sdílela jsem celou historku i s dalším absurdním vývojem na facebooku. Dojala mě odezva mnoha přátel i "ne"přátel. Nabízeli nám hotovost, jídlo, pomoc... Míra díky jedné kamarádce o našem šíleném příběhu dokonce povídal ve večerních zprávách. 

Na koho jsme si ovšem nepřišli, byli dědci před krámem. "To neni možný!", "To není pravda!", "Bůhví, jak to je!", "Zazobaný pražáci si stejně vymejšlej!". 

Zkrátka neuvěřili tomu, co bylo příliš neuvěřitelné.