Ztráta ideálu číslo 1 

První ideál, ze kterého jsme měli být urychleně probráni, byla myšlenka, že budeme žít ve velké přátelské, navzájem se podporující a propojené komunitě. 

Ze začátku jsme byli nadšení, pořád bylo co dělat. Rekonstrukce statku nám vyplnila celé dny. Míra trávil pracovní týdny na Moravě, kde restauroval výmalbu jednoho kostela a já tady vedla budovatelské aktivity. Pár měsíců jsme si užívali, že nikde nejsou lidé. Žádné nekonečné zácpy, kapsáři v restauracích, hordy cizinců, letadla, vrtulníky a neustálý rámus a shon! Byli jsme zavření v chalupě, kochali se tmou a tichem a nikoho nepotřebovali. 

Ovšem tím, že jsme se odstěhovali tak daleko, jsme se jednou pro vždy fyzicky odřízli od rodiny, přátel i kamarádů. Míra už od dětství chtěl být trosečníkem a tady se mu jeho romantická představa vyplnila beze zbytku. Jakmile s podzimem přestal jezdit do kostela, osiřeli jsme docela. A řeknu vám, takovou samotu jako my tady, jste nepoznali. V Praze jsou kolem vás pořád nějací lidé. Slyšíte, když jde soused seshora na záchod, pani zespoda venčit psa a při cestě do obchodu vždycky někoho potkáte. 

Přišel, viděl a...

Né že bychom se občas nepokoušeli někoho pozvat... Úplně první se takhle daleko od Prahy odvážila moje nejlepší kamarádka z dětství. Hanka přijela i s maminkou. Naše eko-bio-přírodní nadšení obě vyděsilo natolik, že se mi svěřily se svou touhou mě odsud okamžitě odvézt. Ovšem jaksi nebylo kam, že...

Kamarádka Kate mi rovnou oznámila, že dokud nebudeme mít normální záchod, nemáme s nimi počítat vůbec. To byla ovšem na několik následujících let nepřekročitelná podmínka! Jednou nebo dvakrát jsem jí ještě navštívila cestou za rodiči do Prahy a pak už naše kontakty ustaly. 

Mírovo rodiče se také párkrát vypravili podívat, o čem to synáček nadšeně básní. Maminka se před námi držela statečně. Až po letech jsme se dozvěděli, že odtud odjížděla s brekem. Nechápala, co se s jejím synem proboha stalo! Jaká síla ho očarovala, že se rozhodl nejprve nejíst maso (považte!!!) a pak se navíc nastěhovat do barabizny na konci světa! Kde s tatínkem udělali ve výchově chybu?

My zase na oplátku nechápali, čemu se všichni diví, co řeší... Přestávali jsme si s pražáky rozumět. Najednou jsme se ocitli mezi světy, nepatřili jsme ani tam, ale bohužel ani sem. 

Zařadit se

Tím, jak jsme se zklidnili a srovnali víc sami se sebou, začali jsme pociťovat velkou touhu být více mezi lidmi. Přesněji řečeno být s lidmi, někam patřit. Mít přátele, navštěvovat se, chodit společně na výlety, dělat dřevo na zimu... Být součástí komunity. A tak nám nezbylo nic jiného, než se pokusit najít nové kamarády tady.

Pár let nám trvalo, než jsme pochopili, že přímo ve vsi nám pšenka rozhodně nepokvete. Jsme zkrátka jiní a vždy budeme. Nechodíme do hospody, do kostela, na rožnění selete ani na hasičský ples. Navíc nejíme maso, rodíme a učíme své děti doma, nosili jsme je v šátku a vyděláváme bůhvíčím, jen ne pořádnou poctivou činností (rozuměj prací rukama). 

Přiznám se, že byly dny, kdy už jsem byla tak zoufalá, že jsem vyhlížela souseda, abych s ním mohla prohodit alespoň pár slov o počasí a traktorech. Na nějaké intelektuálnější debaty to tu prostě není. Když se občas v obchodě odkopu a něco řeknu, většinou se pohádáme, respektive někdo se pohádá se mnou... To hádání, to je tu taky kapitola sama pro sebe...

Po dvou letech se konečně objevila záminka v podobě malé Zuzanky a já mohla vyrazit hledat spřízněné duše do mateřského centra. Postupně se mi okruh známých rozrostl, občas jsem měla i bližší kámošku, ale tu skutečnou, opravdovou, trvalou, jsem už najít nedokázala. Mám pocit, že čím jsem starší, tím je to nějak těžší. Většina z nás má kamarádky ze základky, ze střední nebo z vejšky. Ty moje (bývalé) jsou všechny daleko.  

Hodněkrát jsme přemýšleli, co s tím. Do Prahy už se vracet nechceme, necítíme se tam dobře. Přeci jen jsme si zvykli na blízkost přírody, volný prostor a klid. Ale podobně naladění lidé nám chybí. 

Jenže...

Jenže my už známe skoro všechny ve vsi, zdravíme se a víme, kdo je kdo. Známe místní postavičky a "dědky", co se scházívají před místním konzumem každé odpoledne. Známe "babky", co ráno jezdí na nákup v pantoflích, ať je horko nebo zima. A známe i děti, kamarády našich dětí a jejich rodiče. A to se nám vlastně líbí. Ti všichni by nám asi chyběli, kdybysme se rozhodli jít za štěstím zase jinam. 

Pravda je, že všude je něco a to naše něco je vlastně docela fajn, i když to není ráj na zemi.