Deník z Čechanu

Veronika Vojáčková

1. března 2021 jsem se rozhodla začít psát deník z lockdownu. Po vzoru čínské spisovatelky Fang Fang, která podávala report z desetimilionového Wu-chanu, který byl začátkem velkého průšvihu. My, Češi, byli na jaře "best in covid", od podzimu jsme tím velkým průšvihem byli pro změnu my. Konečně nejsme malí a bezvýznamní! Nemůžu podat objektivní, sociologickou sondu, protože jsme s rodinou prakticky už rok zavření doma. V chaloupce na jihu Čech, kam jsme se před 15 lety přestěhovali z Prahy.

Můžu jen napsat, jak tuto bezesporu významnou dějinnou etapu prožívám já.
Úžasnými ilustracemi můj deník provází naše 13 letá dcera Zůza.


Neděle je zajímavý den. Mám pocit, že jí tělo přesně pozná a je líné. Nějak se nám to teď nashromáždilo a jsme děsně líní všichni. Né že bychom nic nedělali, rutinní činnosti nám spolehlivě plní den, ale do ničeho se nám nechce.


Na velkou túru po katastru obce jsme se vydali a dokonce i s dětmi ( = jsem dobrá máma). Ovšem do poslední chvíle to nevypadalo, protože jsem prakticky prospala odpoledne ( = jsem špatná máma). Došli jsme ještě před setměním.


Zestárla jsem za den o 10 let. Máme nové zrcadlo. V představách vypadám tedy o dost lépe... Ale co už! Mělo mě napadnout... To jsem celá já, nedomýšlím následky a pak se divím. Před pár lety jsme přesně stejně naivně koupili váhu.


Vracíme se z Budějic, já řídím a vedle mě, na sedadle smrti, sedí Bětka. Najednou se nějak pro mě nepochopitelně vyleká, zarazí nebo co... Dívá se před sebe. Nechápu, co se děje a instinktivně kouknu stejným směrem.


Odborníci se diví, proč u nás čísla stále neklesají, v jihoafrické republice nemocných ubývá a nikdo neví proč. Slovensko zakázalo občanům cestovat na dovolené. A v podnicích prý téměř žádní nakažení nejsou, i když se tam testuje.


Ségra se dneska dlouze do telefonu rozčilovala. Má synka ve druhé třídě waldorfské školy. Je parádní, děti tam chodí strašně rády, ale teď, co je všechno zavřené, se škola i rodiče dostávají do dosti prekérní situace.

Nesehnala jsem dost pevný provaz a tak jsem ještě tady. Já vím, to už je hodně černý humor... Přijala jsem výzvu na mě seslanou a strávila zcela výjimečně den v posteli. Poslouchala jsem relaxační hudbu, na chvíli si otevřela okno a koukala na plující mraky na pozadí budhistických praporků, které máme natažené přes dvůr. Spala jsem.

Když deník, tak se vším všudy. Nebudu to tajit. Už pár dní se na mě sápe pěkná depka. Mám pocit, že tenhle lockdown bez konce je pro mě pomyslnou poslední kapkou. Zátěžovou zkouškou, kterou si najednou nejsem jistá, že zvládnu.

Včera večer internetové servery informovaly o muži, který se zastřelil před ministerstvem zdravotnictví. Pomiňme, že různé konkurenční "noviny" o události informovaly naprosto stejně, stejnými slovy...