Deník Antivakserky

Veronika Vojáčková

Deník Antivakserky vznikl jako pokračování Deníku z Čechanu. Psala jsem ho od 16. listopadu 2021 do 6. února 2022. Zaznamenávala jsem do něj den po dni, jak prožíváme období, kdy jsme se ne úplně dobrovolně stali odmítači nebo chcete-li odpírači očkování proti covidu, nežádoucími osobami.

Končí v únoru, a to proto, že jsme po prodělání oné strašlivé nemoci konečně dostali potvrzení, že můžeme na dalšího půl roku žít normální život. Nebylo tedy již naštěstí o čem psát.

24. února na Ukrajinu udeřil Rus a covidové šílenství tak vystřídalo šílenství válečné. 

Mám kamaráda. Říká, že si svou realitu tvoříme sami svými myšlenkami. A proto se on rozhodl nevěnovat svou pozornost věcem, které mu jsou nepříjemné, které mu jen kazí náladu. Je spokojený a šťastný, toho, co se všude kolem děje, si nevšímá. Než začal covid, hodně se v "duchovních" kruzích podobné teorie nosily. Žili jsme si na obláčku svých...

Pan ředitel si mírně netaktně povzdechl: "To jsem to dopracoval. Já, takovej slušnej člověk a musim se teď testovat jako ostatní!" Seděl u svého speciálního stolečku, s nasazeným respirátorem a gumovou rukavicí na pravé ruce. Najednou mi nebylo jasný, jak je schopen člověk s vysokoškolským vzděláním tak dlouho tuhle nesmyslnost na dětech vlastně...

První výlet do Písku a na Zvíkov v novém roce. Naše děti už maj na Mírův oblíbený hrad skoro stejnou alergii jako moje ségry, když byly malý a pořád jsme je tam tahali. Ale dva kusy ze tří se ještě nechaly přemluvit. Přehrada byla vypuštěná a odrazy na hladině dělaly až psychedelické obrazce, ve kterých se ztrácelo, kde je realita...

Na novoroční ohňostroj jsme museli zajet až do Budějic, naše tradiční a oblíbená Třeboň letos zrušila. Třeboňákům ani muk, ale jihočeská metropole má rachejtle fakt mnohem lepší a větší! Lidí v městě bylo snad víc než ve frontě na Tečku na Hlaváku. Nikdo neotravoval s náhubkama, ani rozestupama. Mám ráda ty okamžiky, kdy člověk úplně zapomene, že...

Zůza píše na stroji svůj první dobrodružný román o holce, co se vydala na divoký západ zažít po tragické smrti bohatých a nudných rodičů nějaké to dobrodružství. Teď nevim, neměla bych jako uvědomělá matka zpozornět? Ještě že nejsme bohatý. Mno, rozhodně mě tu ruší klapotem a Bětku nekonečně štve tím, jak rychle z ní padá jedna stránka za druhou....

V posledních dnech, týdnech, možná měsících, vyhledávám samotu. Potřebuju být sama se sebou. Jen si lehnout a být. Samozřejmě funguju, ale ráda si zalezu. Mám pocit, že veškerou energii spotřebovávám na samotné bytí. Kdy se mi to stalo poprvé? Když umřela máma. Rána do zátylku byla tak silná a nenadálá, že jsme byla ráda, že stojim. A do toho tu...

Obří dort trůnící na obřím kopci, zámek Hluboká. Poprvé jsme ho viděli zasněžený. Cestou jsme se v Budějicích naobědvali přímo královsky a pak jsme objevili parádní papírnictví, kde mají pásky do psacího stroje a věřte nevěřte - i kopíráky! Divila jsem se, že prodávají takové historické propriety. "Co je to za lidi, kteří to tady kupujou?" "Ty, co...

Někdy je té pohody tolik, že už ani nejde vydržet. V sobotu nasněžilo a tak jsme dneska šli s dětmi konečně tu sněhovou nádheru okouknout. Já vlastně nikdy nelituju, že jsme před dvaceti rokama pláchli z Prahy. Ale jsou chvíle, kdy si tohoto našeho "neuváženého" a všemi nepochopeného rozhodnutí považuju úplně nejvíc. Kdo má takový luxus, že pár...

Po dlouhé době jsme s kamarády muzicírovali. I na odrhovačky došlo. Mám puchýře na prstech, to mám za to, že nevezmu kytaru do ruky, jak je rok dlouhej. Měla bych cvičit, měla bych... Znáte to. Říkala jsem si, že mi návštěva může jedině prospět, doma ležim jak lazar, pak se oblíknu, vyrazim do světa a je ze mě úplně novej...

Dala jsem si od Ježíška knihu "Sedm zákonů. Jak se civilizace rodí, rostou a upadají" od pana Bárty. Baví mě. I když ten školený jazyk se mi trochu hůře čte, jsem jen vobyčejnská holka ze vsi... Ale co mě na ní tankuje nejvíc je to, že o čem my konspirační teoretici shlížíme videa, která jsou během minut či hodin zhusta...

Všemi silami se snažíme dětem připravit nezapomenutelný zážitek. Pro mě jsou to jedenačtyřicáté svátky pohody. Vánoce jsou vždycky takové sladkobolné, spolehlivě vám připomenou ty, které jste měli rádi a už s vámi nejsou. Naše děti nemají babičku ani dědu, a tak je na koho vzpomínat. Co máme děti, pokaždé se stresuju. Jestli budou mít dost dárků,...