Můj Blog

Jsem samožer. Jak jsem to zjistila? Nejlíp se zasměju svým vlastním vtipům. Jako je už doufam dávno všem jasný, že já jsem tady hlavní bavič rodiny... Ale netušila jsem, jak moc vtipná vlastně jsem. Dokud... dokud Míra občas nepustil nějaké to video, kde mluvim i já. Tímto nechtěným pokusem se zjistilo, že sama sebe rozesměju zaručeně nejlépe....

Jedna paní, co se strašně ráda fotí, psala, že v posledním roce přestala věřit na leccos a dokonce i nějaký ten kalendář a už ví, že žádný rok neexistuje a tudíž ani minulý rok neskončil a nový nemohl začít. Chápu, jak to myslí, ale říkám si, že je docela škoda nevyužít potenciál, který se nám v podobě možného ukončení...

Přemýšleli jste někdy nad tím, co byste ještě chtěli stihnout, než si pro vás přijde? Myslím zubatou... zkrátka než půjdete do penálu? Co byste si fakt vyčítali, že jste neudělali? Já jo. Ale vždycky to byly čistě hypotetické úvahy, nikdy zkrátka nešlo tak moc do tuhého, abych si tuto zásadní otázku položila natvrdo, bez vytáček.

Natankovala jsem plnou nádrž za 2200. "To je teda drahota!", postěžovala jsem si pani pokladní v důchodovém věku, aby řeč nestála. "Je." Na chvíli se odmlčela a hleděla zamyšleně skrz výlohu ven na poklidnou ulici. "Ale stejně za všechno můžou ty Ukrajinci." "Jak za všechno můžou?" udivilo mě, jak má paní jasno. "Myslíte jako, že si tu válku dělaj...

Mám kamarádku, říkejme jí Pája. Před lety sdílela na síti nejstrašnější fotku, jakou jsem do té doby viděla. Zcela bez varování na mě mezi reklamami na fusekle a příspěvky z dovolených vyskočila mrtvá mladá žena, ležící na zemi. Po ní se plazilo její miminko, dožadujíc se kojení. Nevím, z jaké války tahle fotka byla, ale zasáhla mě totálně.

Stojím opřená zády o jeden z kamenů posvátného kruhu, který má mít obrovskou energii. Na tyhle věci moc nevěřim a nikdy nic necítim. Jsem neduchovní poleno. Zavřu oči a najednou mě napadá otázka: "Co přinášíš?" Musím se smát. Otevřu znovu oči a koukám na Bětku, jak s malou Amálkou zcela nepředpisově poskakují po středovém plochém kameni, tančí a...

Do malého elektra v historickém centru Budějic chodíme mnohem raději než do obřího nákupního velkokrámu, kde vám nikdy nikdo neporadí. Patří moc hodnému pánovi, který se nám vždycky trpělivě pověnuje. Nestěžuje si, nenadává. S vrozenou slušností snáší úděl drobného živnostníka, teď navíc po dvě léta těžce zkoušeného pandemickými zlopatřeními. I ten...

Když jsem dneska ráno vezla Kubu do školy, vzpomněla jsem si, jak vždycky když jsme přijeli z Prahy na chalupu, náš starý pan soused se ptal: "A jak je v Praze?". Měl na mysli počasí. Tahle otázka nás vždycky spolehlivě zaskočila. Jak tam vůbec je? Začali jsme pátrat v paměti, ale nic kloudného jsme nebyli schopní dát dohromady. Asi...

Aby vám neuniklo nejnovější dění, aktuálně naší vesničkou hýbe kauza Hřbitovní kvítí. Stařenky a stařečci postávají před obchodem a obtěžkáni nákupními taškami nadávají na kriminální mládež, která jim zákeřně dělá nepořádek v počtu a rozložení hřbitovních ozdob. Padla dokonce slova jako krádež...policie... a ...na zadek...

Když jsme si koupili náš dům, prvních pár měsíců jsme nedělali nic jiného, než že jsme uklízeli a zase uklízeli. Vyklidili jsme vnitřek domu, půdy i stodoly a drtivou většinu věcí jsme odvozili nebo spálili. Z Prahy jsme si přivezli půl Avie věcí, které jsme nanosili na půdu, protože je dole zkrátka nebylo zatím kam dát. Knihy jsme si...